Can you save me please? 🙏 [Martinus Gunnarsen] [DOKONČENO]

COME WITH ME 💗

„Vstávej. Nemám na tebe celý den." Řekl po chvilce Martinus, když jsem se nezvedala z postele.

Poznala jsem, že byl naštvaný, ale řekla bych, že i trochu smutný.

Nechápala jsem ale proč.

Proč by měl být smutný?

Že by kvůli tomu, že nedošlo na to, na co mělo dojít?

Je tu snad nějaká pravděpodobnost, že to se mnou chtěl opravdu zkusit?

Už jsem se v tom nevyznala.

Nakonec jsem ale stejně stoupnula a smutně se na něj zadívala.

Bylo mi to líto, ale já moc dobře věděla, že to co jsem udělala, bylo správné.

Jak pro mě, tak hlavně pro něho.

„Super. Takže se postavíš a budeš tu na mě jen tak zírat místo toho, aby jsi pohnula tím svým zadkem?" Pronesl podrážděně.

Ten styl, kterým se mnou mluvil mi ubližoval ještě víc, ale nic jsem s tím bohužel dělat nemohla a tak jsem se to snažila prostě jen ignorovat.

Potom jsem si ale něčeho všimla.

Všimla jsem si, že Martinusovi koutky rtů sebou mírně cukaly.

Vypadalo to, jako kdyby se chtěl usmát, ale ten úsměv zadržoval.

Proč by to ale dělal?

Nemá přece od mojí sestry zakázané se na mě usmívat.

A nebo o tom alespoň nevím. Šeptlo mi tiše moje svědomí.

„Ty jsi fakt nemožná." Řekl Martinus, čímž mě vytrhnul z mého přemýšlení.

To ale nebylo to jediné.

Přistoupil ke mně totiž o něco blíž a než jsem stihla jakkoliv zareagovat nebo ustoupit, chytil mě kolem pasu a hodil si mě přes rameno.

„Martinusi!!!" Vypískla jsem vyděšeně, protože toto jsem opravdu nečekala.

„Copak zlato?" Byla jeho jediná odpověď.

Tentokrát už jeho hlas ale nebyl naštvaný, ale zpátky takový příjemný.

Během několika vteřin jsem dokonce zaslechla jeho smích.

Nevyznala jsem se v něm.

Jednu chvíli byl naštvaný a vypadalo to, že kdyby mohl, tak by mě nejraději vyhodil z okna a už mě nikdy víc neviděl a během několika vteřin, jako kdyby se změnil a byli jsme spolu kamarádi a v určitých momentech možná i něco víc.

„J-já..." Byla podoba mojí odpovědi, kterou jsem konečně po několika minutách vypustila ze svých úst.

„Ty teď půjdeš se mnou dolů. Ano to je správná odpověď Annie." Odpověděl mi a zasmál se.

Já už radši nic nenamítala a čekala, co se teda bude dít dál.

Martinus se i se mnou opatrně sklonil pro moje kalhoty, které ležely na zemi a pak zamířil nejspíš zpátky do kuchyně.

A během chvilky jsem zjistila, že jsem měla pravdu.

A to jsem poznala během několika vteřin, kdy jsme se nacházely zpátky v kuchyni.

Tam mě Martinus posadil na linku a moje kalhoty položil na stůl.

„Ahm... Podal bys mi je prosím?" Zeptala jsem se ho a ukázala na kalhoty, které ležely za ním na stole.

„Ty teď nepotřebuješ." Řekl bez zájmu a začal se hrabat v nějakých skříňkách.

„A-ale.." Vykoktala jsem a zadívala se na něj s prosbou v očích, aby mi ty kalhoty podal.

On mě ale ignoroval.

Až po chvilce se mnou znovu navázal oční kontakt.

Přistoupil ke mně blíž a i přesto, že jsem měla nohy stisklé pevně u sebe, mi je odtlačil a donutil mě mu je omotat kolem pasu a tím pádem si ho pustit blíž k tělu.

„Utři mi to." Řekl a podal mi navlhčený kapesník.

Pak mi omotal ruce kolem pasu a přitáhnul si mě až úplně k sobě a svoji hlavu si opřel o moje čelo.

„Čekám." Šeptnul po chvilce, co jsem nereagovala.

Já jsem teda sevřela kapesník, který jsem měla v ruce a naklonila se k němu.

Jednou rukou jsem mu hlavu podepřela a tou druhou mu začala stírat zbytek rtěnky, co mu na rtech zůstal.

Když mi to ale na jednom místě moc nešlo, zkusila jsem trochu přitlačit, ale při tom jsem Martinuse omylem škrábnula nehtem.

„Au!" Vykřiknul a trochu sebou škubnul.

„Nemůžeš být trochu něžná?" Byla další věta, která vyšla z jeho úst a upřímně mě docela překvapila.

„Promiň". Šeptla jsem tiše a doufala, že mě alespoň slyšel.

Jeho rty se v tu chvíli roztáhly do malého úsměvu, což bylo nejspíš znamení, že mě slyšel.

„Hotovo." Pronesla jsem po chvilce, když už jsem na jeho rtech neviděla žádnou rtěnku.

„Díky." Řekl a usmál se.

V ten moment jsem čekala, že odejde někam do pokoje a já budu jako obvykle připravovat jídlo, ale nestalo se.

On si totiž vzal další kapesník a zadíval se na mě.

„A teď ty." Nejdřív jsem ho moc nechápala, ale po chvilce mi došlo, že po tom co se stalo musím mít na rtech rtěnku i já.

A tak jsem jen čekala, až mi ji utře.

Během toho se mi ale tak upřeně díval do očí, že můj plán dívat se kamkoliv jen ne do jeho očí mi moc nevyšel.

Nakonec to ale skončilo a on od mých očí svůj pohled odtrhnul.

„Děkuju." Poděkovala jsem mu a usmála se na něj.

„Za málo." Pronesl tiše a kapesník vyhodil do koše.

„Potom se na mě ale nějak zadíval znovu, ale tentokrát vypadal docela nervózně.

„Come with me." Řekl, vzal mě za ruku a někam se i se mnou vydal.

Hello my bananas and pineapples! ❤🍌🍍 Další kapitola je venku, tak doufám, že jste si ji užili. 💓 Co jinak říkáte na tu letní kolekci od M&M, která dnes vyšla? 🙄 Plánujete si něco objednávat? 💫