JUST LET ME SAVE YOU PLEASE 💗

1.4K 100 22
                                    

„Ukaž mi svoje ruce." Řekl Martinus přísným hlasem a přistoupil ke mně o něco blíž.

Já ale místo toho couvla až jsem narazila do zdi a ruce si schovala ještě víc za záda.

„Anno, řekl jsem ukaž mi svoje ruce!" Tentokrát už po mně vykřikl a já se začínala pomalu bát.

Když jsem ani tentokrát ale nijak nezareagovala Martinus ke mně přišel a ruce mi chytil a donutil mě je mu ukázat.

Jakmile moje ruce celé od krve a s jizvami na zápěstích uviděl vypadal víc než jen šokovaně.

Takto jsem ho ještě nikdy neviděla.. Vypadal na jednu stranu strašně vyděšeně, ale na tu druhou i naštvaně..

„Co to.. Jak jsi.. Jak jsi mohla?" Šeptl zděšeně a zadíval se mi zhluboka do očí.

Já se ale místo nějaké odpovědi zabývala něčím jiným..

A to jeho slzami v očích, které se mu tam z ničeho nic objevily.

Proč by ale měl slzy v očích? Proč by ho to vůbec mělo mrzet? Vždyť jsem mu úplně ukradená.. Tak proč?!

Z mého přemýšlení mě ale po chvilce vytrhnul Martinusův křik.

„J-jak sis tohle mohla do p*dele udělat?!" Zařval na mě a za ramena mě přitiskl na zeď, která se nacházela přímo za mnou.

V tuto chvíli se slzy objevily v očích i mně a tak jsem svoje oči raději zavřela a doufala, že se prostě otočí a odejde.

To se ale rozhodně nestalo..

„Tak vysvětlíš mi to ku*va nějak?!?!!" Křičel pořád víc a víc.

„J-já.." Snažila jsem se taky o nějakou větu, ale bohužel bez úspěchu.

Byla jsem na to moc vyděšená a rozklepaná a tak moje tělo prostě odmítalo spolupracovat.

„Ty, ty?! Co ty?! Uvědomuješ si že ses mohla do p*dele zabít?! Tohle už není sranda!!" Křičel na mě Martinus a já musela uznat, že takto naštvaného jsem ho opravdu nikdy předtím neviděla.

„Ty si snad vůbec neuvědomuješ co by jsi tím udělala svojí sestře kdyby ses tady podřezala!" Vykřikl Martinus a toto pro mě bylo opravdu poslední kapkou..

Sama jsem nechápala kde se všechny ty emoce, odvaha a vztek ve mně vzaly, ale tentokrát jsem na něj začala křičet já.

„Co bych jí udělala? Co bych jí udělala?!" Vykřikla jsem tuto větu dvakrát po sobě a Martinuse od sebe odstrčila.

„Nic bych jí tím neudělala!! Byla by jenom ráda! Vždyť já jsem jí úplně někde u p*dele a to i tobě! Kdybych umřela, tak by se vám jenom možná tak ulevilo!" Křičela jsem z plných plic a cítila horké slzy, které se mi draly z očí a stékaly mi po tvářích.

„Kdybych se zabila.. Tak komu bych tady chyběla? Hmm?? Řekni mi jedinou osobu, které bych chyběla.. Jedinou osobu, která by došla na můj pohřeb.. Na můj pohřeb, který by se ani konat nemohl, protože mě moje sestra zatajuje sociálce!

Takže.. Já vlastně ani vůbec neexistuju! Tak mi řekni jeden jediný zku*vený důvod proč bych tady měla zůstat Martinusi.."

Jakmile jsem tuto větu dořekla, zadívala jsem se na něj a očekávala nějakou jeho odpověď.

On tam ale jen tak stál a s bolestí v očích mě sledoval.

„Vidíš? Jsem tady úplně zbytečně.." Pronesla jsem a zhluboka se nadechla.

Can you save me please? 🙏 [Martinus Gunnarsen] [DOKONČENO]Kde žijí příběhy. Začni objevovat