Can you save me please? 🙏 [Martinus Gunnarsen] [DOKONČENO]

HURRY UP 💗

„Zalez do té skříně." Řekla jsem a začala k ní Martinuse tlačit.

„Cože?" Pronesl nechápavě.

„Bude rozhodně lepší, když mě tu sestra najde samotnou, než když mě tu uvidí s tebou a ještě, když uvidí tvůj momentální stav v kalhotách." Řekla jsem a pohled sklopila dolů, protože jsem cítila, jak se mi do tváří hrne červeň.

„T-to je asi fakt.." Odpověděl mi Martinus trochu rozpačitě a rukama si zakryl ne zrovna malou hrčku ve svých kalhotách.

Já když jsem ho takto uviděla, prostě jsem to nevydržela a začala se smát.

Jakmile jsem ale uslyšela moji sestru těsně za dveřmi, smích mě okamžitě přešel.

„Hurry up." Šeptla jsem a zavřela dveře od skříně, ve které byl už Martinus zalezlý.

Zhluboka jsem se nadechla a kapesníkem si setřela vajíčko z hlavy, které jsem tam pravděpodobně ještě měla.

Vzala jsem si lopatku a smetáček a začala zametat na zemi mouku, která byla snad všude.

Během několika vteřin vtrhla sestra do kuchyně a já se začala zase trochu třepat.

„To snad nemyslíš vážně?!" Vyštěkla po mně a já se jí zadívala do jejích očí plných nenávisti.

„J-já nechtěla." Řekla jsem tiše a snažila se nerozbrečet, zvlášť, když jsem věděla, že to Martinus všechno slyší.

„Tvoje já jsem nechtěla je mi docela u p*dele, víš to?" Vykřikla po mně znovu, ale tentokrát mi kopla do lopatky, kterou jsem měla položenou na zemi a kterou tím celou vysypala.

„Tohle uklidíš, rozumíš?" Křičela snad přes celý dům a já už jsem na to v tu chvíli neměla prostě nervy.

Strach se nějak zázračně vytratil a já jsem konečně řekla něco normálním hlasem, kdy jsem nezněla jako malá ustrašená myška.

„Vždyť už jsem to uklízela! Nemusela jsi mi do té lopatky kopat, abych musela začít znovu." Zakřičela jsem po ní tentokrát já.

Na ní šlo okamžitě vidět, že ji to zarazilo a to opravdu hodně.

„Co si to dovoluješ ty k*ávo." Pronesla naštvaně a vzala si do ruky nůž.

V ten stejný moment jsem si co nejrychleji stoupla a přitiskla se ke dveřím od skříně, ve které byl Martinus.

Sestra mě sice zbila už několikrát, ale nikdy mi neublížila tak moc, že by mě třeba pořezala.

Začínala jsem se opravdu bát a proto jsem se ke skříni tiskla víc a víc, když se ke mně sestra s tím velkým nožem v ruce přibližovala.

Jediné co jsem v ten moment slyšela bylo Martinusovo tiché šeptání,  že to bude všechno v pořádku a že se nemám čeho bát.

Já ale moc dobře věděla, že tentokrát se opravdu mám čeho bát, protože toto neskončí jen nějakými modřinami, ale klidně i mou smrtí.

Chtěla jsem se mojí sestře omluvit, ale moje ústa prostě odmítala spolupracovat.

Nechtěla to obyčejné slovo vypustit, protože moc dobře věděla, že ona si to slovo nezaslouží.

To že by mi to slovo mohlo zachránit život už bylo ale očividně vedlejší.

Když sestra stála už těsně přede mnou Martinus ztichnul, aby ho neslyšela a neprozradil se a tak jediné co bylo slyšet byl můj nejistý dech a občas nějaké polknutí.

„Já ti říkám, že jestli mě ještě někdy budeš takhle s*át nebo mi budeš odporovat, tak do tebe ten nůž vrazím. Slyšela jsi mě dobře?" Vykřikla, že se pravděpodobně i Martinus ve skříni vyděsil.

Já jsem jenom mlčky pokývla, ale pak se mi zastavilo srdce z toho, když jsem viděla, co se chystá udělat.

Ruku ve které totiž držela nůž pořádně rozpřáhla a nebylo zrovna dvakrát těžké uhádnout, co má v plánu.

Proto jsem jí skočila do cesty a ruce dala před sebe, aby ten nůž nemohla vrazit do dveří skříně, ve které byl Martinus, který by byl určitě hodně pořezaný a nebo možná i mrtvý po tom, co by tam moje sestra ten nůž vrazila.

V tom šoku jsem si ale sama nejspíš nějak neuvědomila, co dělám.

Skočila jsem tam v podstatě bezmyšlenkovitě a to jen z důvodu, aby nezranila Martinuse.

Až teď mi ale došlo, že to nejspíš nebyl moc dobrý nápad.

Začala jsem totiž postupně cítit tu neuvěřitelně ostrou bolest na mých rukou.

Když jsem se na ně podívala, měla jsem je celé pořezané.

„Au.." Šeptla jsem tiše a ucítila, jak se Martinus snaží ty dveře otevřít.

Bylo mi ale jasné, že jeho přítomnost by teď tady ničemu nijak moc nepomohla, tak jsem se raději o dveře opřela, čímž jsem mu zabránila, aby je otevřel.

„Tak jsi blbá úplně?!" Vykřikla po mně znovu moje sestra, která měla ale v očích něco, co už jsem tam neviděla opravdu dlouho.

Byl to strach.

Mně bylo ale jasné, že to nebyl strach o mě, ale spíš jestli z toho nebude mít nějaký problém.

Ruce se jí začaly třepat a nůž celý od krve, který v nich držela, pustila na zem.

Hned nato mi věnovala poslední pohled před tím než utekla.

Já se po dveřích od skříně svezla až na zem a před očima se mi začalo mlžit.

Poslední co jsem ucítila než se mi oči zavřely úplně, bylo jak se dveře od skříně otevírají.

Hello my bananas and pineapples! ❤🍍🍌 Po delší době je tu další kapitola. Sice je trošku kratší než obvykle, ale tak pořád lepší něco než nic, ne? 😂💗 Další kapitolu k Rozkaz zabít se pokusím vydat zítra, ale nic vám neslibuju, jo? 😄❤