Can you save me please? 🙏 [Martinus Gunnarsen] [DOKONČENO]

IS IT BETTER?? 💗

V této kapitole bude něco trochu neotradičního a to bude pohled z Martinusovi strany aby jste taky viděli co se mu honí v hlavě. 😏😂 Tak snad se vám bude líbit. ❤

Z POHLEDU MARTINUSE

22:00 večer.

Na hodiny jsem se díval už po několikáté a hlavou mi vrtala jediná věc.

Kde je asi Annie?

Hledat jsem ji nešel, protože jsem sám moc dobře věděl, že by to ten nejlepší nápad nebyl i když teď jsem se o ni opravdu hodně bál.

Na druhou stranu se ale nemám čemu divit, protože potom jaký jsem na ni byl bych se vůbec nedivil kdyby seděla někde v koutě tohoto domu a brečela.

Já na ni ale musím být takový.

Nesmím na ni být zase hodný jako jsem byl předtím.

Ne kvůli sestře, ale kvůli ní.

Abych už konečně mohl dostat to pro co jsem si sem přišel a skončit to co jsem tu začal.

Když jsem tak přemýšlel, úplně jsem přeslechl zvuk zvonku, který už nejspíš pár vteřin zvonil.

Okamžitě jsem vyskočil z gauče a došel k domovním dveřím, které jsem otevřel.

To co nebo spíš koho jsem ale za dveřmi uviděl, mi vyrazilo dech.

Stál tam nějaký pán, který mi byl trochu povědomý.

Byl to nejspíš soused od vedle, protože jsem ho už párkrát před domem viděl.

To co mě ale vyděsilo byla Annie, kterou pán nějak držel aby nespadla.

Byla celá bledá a ruce a tvář měla úplně omrzlé.

„Dobrý den mladíku." Pozdravil ten pán.

„Nepatří tato slečna náhodou k vám? Našel jsem ji totiž ležet ve sněhu před vaším domem." Řekl pán a mě se v krku z ničeho nic vytvořil obří knedlík.

Proto jsem jenom pokývnul a vydal ze sebe alespoň pár slov.

„A-ano ta patří ke mně." Řekl jsem a pán mi Annie nějak předal.

Když jsem se jí ale dotknul, srdce mi vynechalo několik úderů.

Byla chladná jako kus ledu a celá se třepala i když nebyla při vědomí.

„Nejspíš by jste s ní měl jet do nemocnice. Bůh ví jak dlouho v tom sněhu ležela." Pronesl pán a já jen přikývnul.

„Děkuju moc já už se o ni postarám." Odpověděl jsem mu a snažil se trochu pousmát.

„A mladíku.." Zavolal ještě ten pán i když už byl skoro na odchodu.

„Líp se o ni radši starejte, protože slečna jako je ona vám musela do klína spadnout přímo z nebe." Řekl a mrknul na mě.

Já už jsem tentokrát nic neřekl jenom jsem pokývnul na znamení souhlasu a rychle se i s Annie v mojí náruči vydal dovnitř.

Jakmile jsem zavřel domovní dveře, rozeběhnul jsem se s Annie do ložnice.

Tam jsem ji opatrně položil na postel a kleknul si k ní.

„Annie.." Zašeptal jsem a opatrně ji pohladil po jejím zmrzlém líčku.