Can you save me please? 🙏 [Martinus Gunnarsen] [DOKONČENO]

GET OUT OF HERE!!!! 💗

Když jsem se tak k Martinusovi tulila, začala se mi pomalu klížit víčka.

Pořád jsem byla docela dost unavená a tak jsem si prostě jen spokojeně opřela hlavu o jeho rameno a zavřela oči.

„Mám tě ráda Martinusi." Zašeptala jsem a v jeho hřejivém objetí začala pomalu upadat do říše snů.

Netuším jak dlouho jsem spala, ale to co mě probudilo byla chladná zem, kterou jsem ucítila.

Trochu jsem přiotevřela oči a zjistila jsem, že jsem zpátky ve sklepě.

Na sobě jsem ale neměla už jenom spodní prádlo, ale i nějaké tričko a tepláky.

Rozhlédla jsem se kolem aniž bych se ale zvedla, protože jsem byla ještě pořád rozespalá a trochu unavená.

Těsně za mými zády klečel Martinus a díval se na mě.

„Tvoje sestra je zpátky doma." Řekl bez jakýchkoliv emocí a já se raději převalila na druhý bok tak, abych se mu nemusela dívat do očí.

Bolel mě totiž ten fakt že se teď zvedne a půjde za ní.

Ten pocit někde uvnitř mého těla, který mě rozežíral čím dál tím víc.

Ten pocit plný bolesti, že za ni by možná i položil život, zatímco já jsem pro něj jen přítěží.

„Já už teď budu.." Pronesl Martinus, ale já mu skočila do řeči.

„Jdi... Jdi za ní určitě už tě hledá." Sykla jsem mezi zuby a schoulila se do klubíčka.

Slzy už se mi draly z očí a tak jsem si jenom přitáhla nohy blíž k tělu a snažila se to nějak potlačit dokud Martinus neodejde.

Nechtěla jsem totiž před ním vypadat jako nějaká ubrečená a ubohá holka.

„Annie.." Šeptl Martinus tiše moje jméno, ale mně už to bylo jedno.

Už mě nebavilo poslouchat ta slova, která třeba ani nemyslel vážně.

Už mě nebavilo snášet ty jeho nálady kdy tvrdil že mě nenávidí z celého svého srdce a pak mě svíral v náručí.

Proto jsem se posadila a z plných plic na něj zařvala jednu jedinou větu.

Get out of here!!!! Vykřikla jsem a ukázala na dveře.

Slzy už mi stékaly po tváři a ruka se mi trochu třepala, ale já se to snažila ignorovat a udržet si alespoň nějaký ten kamenný výraz.

Martinus se na mě docela překvapeně podíval a potom se zvednul ze země.

Jakmile došel ke dveřím, otočil se a s bolestí v jeho očích se na mě podíval a zhluboka se nadechl.

„Promiň." Řekl a po tomto slově otevřel dveře a zmizel za nimi.

Já už jsem na to v tu chvíli opravdu neměla a lehla jsem si zpátky na zem, kde jsem dala všemu volný průchod.

Slzy mi po tvářích stékaly jedna za druhou a ani vzlykům už jsem se neubránila.

Bolelo to..

Tak strašně to bolelo..

Ten pocit, že já ho miluju a on o mě nemá ani ten nejmenší zájem.

Když jsem nad tím vším tak nějak přemýšlela a mezitím nepřestávala brečet, někdo rozrazil dveře od sklepa.

Já se okamžitě vymrštila do sedu a upřeně se zadívala na tu osobu, která stála mezi dveřmi.