Can you save me please? 🙏 [Martinus Gunnarsen] [DOKONČENO]

THAT IS FOR ME?? 💗

Jakmile jsem tak udělala, vše jsem položila před Tinuse na stůl a chystala se odejít, ale jeho hlas mě zarazil.

„Kam jdeš?“ Řekl rázně a já ztuhla.

Pomalu jsem se otočila a zadívala se mu do očí.

Byly tak temné a bez emocí, ale přesto jsem v nich viděla alespoň malou špetku bezpečí.

„Uklízet?“ Odpověděla jsem mu tiše a čekala na jeho reakci.

„A to se ani nenajíš?“ Odvětil mi a já na něj jen nevěřícně koukala.

„That is for me?“ Vykoktala jsem s údivem a ukázala na tu omeletu, která ležela na stole.

„Ano. Pro koho sis myslela, že to je?“ Řekl pobaveně.

„Pro mou sestru.“ Pronesla jsem opět tiše a sklopila pohled k zemi.

„Pojď jíst.“ Pronesl znovu bez emocí a já se teda posadila na místo vedle něj.

Vzala jsem si vidličku a nabrala si na ni omeletu.

Chvíli jsem si to jídlo jen tak prohlížela a potom ho vložila do úst.

Na jazyku jsem ucítila úžasnou chuť vajíček, slaniny a zeleniny.

Jedla jsem pomalu a každé sousto se snažila vychutnat si, jak nejvíc to šlo.

Martinus už měl dávno prázdný talíř a mně ještě zbývalo skoro půl talíře.

Jelikož jsem ale nechtěla aby na mě čekal, rychle jsem to dojedla, vzala jeho talíř a šla to všechno umýt.

Když jsem ale přešla ke dřezu, za zády se mi ozval jeho hlas.

„Počkej.“ Po těle mi naskočila husí kůže a já se pomalu otočila.

Stál ode mě jen pár centimetrů a důkladně si mě prohlížel.

Potom zdvyhnul ruku a pomalu ji natáhnul k mému obličeji.

V mém těle se začaly objevovat malé obavy, ale i přesto jsem jen stála a ani se nepohnula.

Martinus mě nikdy nezbil a ani mi nijak neublížil a proto věřím, že by to neudělal ani teď.

Mé oči si prohlížely ty jeho a pomalu se v nich začínaly ztrácet. Měl tak nádherné oči, že bych je vydržela sledovat celý den.

Z mého zamyšlení mě ale vytrhl on.

Prstem mi lehce přejel po rtech a následně se lehce pousmál.

„Měla jsi tam omeletu.“ Řekl a ušklíbl se.

„Děkuju.“ Pípla jsem a otočila se zpět k lince.

Začala jsem pomalu umývat nádobí a hlavně přemýšlet.

V ten moment, kdy se Martinus dotkl mých rtů, mnou projela taková zvláštní energie a po celém těle mi naskočila husí kůže.

Co to mělo znamenat? Tato otázka mi bude asi ještě dlouho viset v hlavě a silně pochybuju, že na ni někdy dostanu odpověď.

Jakmile jsem doumývala nádobí, zbývalo mi ho už jen uklidit do skříněk.

Příbory jsem uklidila bez problémů.

Horší to ale bylo s talířky.

Talířky totiž patřily až do vrchní poličky a vzhledem k tomu, že já nějak moc vysoká nejsem, dělalo mi to docela velký problém.

Vzala jsem teda jeden talířek a postavila se na špičky, abych ho mohla dát do skříňky.

To bych ale nebyla já, abych se svojí šikovností něco nevyvedla.

Ztratila jsem rovnováhu a spadla i s talířem na zem.

Co bylo ale ještě horší, že během mého pádu jsem strhla několik dalších talířů položených na lince.

Hned po mém dopadu na zem jsem uslyšela hlasitý a nepříjemný zvuk rozbíjejících se talířů.

Do očí se mi začínaly tlačit slzy a mé obavy stoupaly.

Pozdvyhla jsem oči k Martinusovi a čekala jeho velmi naštvaný výraz, ale on se jen usmíval.

„Ty jsi ale šikulka.“ Pronesl a zasmál se.

Já tam jen tak seděla na zemi a hleděla na něj.

On se nezlobí? Pomyslela jsem si a sledovala jeho pobavený výraz.

Potom ale přišlo to, čeho jsem se obávala nejvíc.

Hello my bananas and pineapples! ❤🍌🍍
Nová kapitola is here... 😂💗
So....
Hope you like it like it!!!  💙💙