Can you save me please? 🙏 [Martinus Gunnarsen] [DOKONČENO]

I'M SORRY 💗

Po chvilce kroky utichly a mě došlo, že ta osoba už musí stát u mě.

„Ne prosím. Už mě nechte.“ Začala jsem šeptat a celá se třepat.

„Shhhh.“ Pronesla ta osoba a já hned poznala, že to není moje sestra, ale Martinus.

Třepat jsem se ale i přesto nepřestala.

Jen jsem tam tak ležela, otočená k němu zády, protože jsem nějak neměla sílu se k němu otočit čelem.

On to ale po chvilce udělal za mě.

Ruku mi položil na můj bok po kterém mě začal pomalu hladit a potom udělal něco, co mě opravdu zarazilo.

Rukou mi zajel pod tričko a začal mě opět hladit.

Tentokrát ale na mém nahém boku.

Mé tělo se v tu chvíli otřáslo ještě víc a on přestal.

„I'm sorry.“ Pronesl tiše a otočil si mě k sobě.

Opatrně mi pomohl se posadit a opřít se o zeď.

„Panebože.“ Vydechl jakmile uviděl můj obličej, který musel určitě vypadat strašně.

Pomalu ke mně natáhnul ruku a pohladil mě po mém líčku.

„Au.“ Sykla jsem bolestí a on s rukou ucuknul.

Potom se posadil přede mě a začal něco vytahovat z nějaké krabičky, kterou si očividně přinesl s sebou.

Po chvilce mi ale došlo, že je to lékárnička.

O-on mě snad přišel ošetřit?! Pomyslela jsem si a zmateně ho pozorovala.

On vytáhnul kousek vaty, kterou do něčeho namočil a potom se na mě podíval.

„Teď to bude trošku štípat jo?“ Pronesl a usmál se na mě.

Takže on mě vážně přišel ošetřit? Proběhlo mi hlavou a já se nad tím ještě víc zamyslela.

Nakonec jsem ale jen přikývla a on mi vzal moje zakrvavené ruce do těch svých a pomalu mi vatou začal čistit každou ránu, kterou jsem na nich měla.

Neuvěřitelně to bolelo a pálilo až jsem syčela bolestí.

Po chvilce jsem raději zaklonila hlavu a snažila se nevnímat tu neuvěřitelnou bolest.

Potom ale to štípání přestalo.

Místo bolesti jsem na svých rukách, ale ucítila něco jiného.

Když jsem se na ně podívala zjistila jsem, že mi je Martinus obvazuje.

Jakmile je doobvazoval, naklonil se k nim a jemně mě na ně políbil.

Nemohla jsem uvěřit svým očím.

Nechápavě jsem se na něj dívala, ale on se jen usmíval.

Pak si vzal nový kousek vaty a zase ho namočil do nějaké tekutiny.

„Teď to bude bolet asi o trochu víc.“ Řekl a v očích se mu mihl náznak smutku.

Počkat smutku?! Ono je mu mě snad líto?!

Aniž by čekal na moji reakci, opatrně mi přiložil kousek vaty na mé pravé líčko.

V tu chvíli jsem ucítila strašnou bolest, která byla snad stokrát horší než u těch rukou.

„Au!“ Vykřikla jsem a trhla hlavou.

Martinus se na mě jen smutně podíval a potom mi vzal ruku opatrně do té své.

„Musím ti to vyčistit.“ Řekl a povzbudivě se na mě usmál.

Já jen přikývla na znamení toho, že může pokračovat, ale jinak jsem nic neřekla.

On mi teda opět začal čistit rány na mém obličeji a já znovu pocítila tu stejnou a nepříjemnou bolest, kterou už jsem dnes jednou cítila.

Teď to ale bylo jiné.

Bylo to jiné, protože mě Martinus držel za ruku a opatrně mě po ní hladil.

Potom ale přešel na nějakou ránu, která byla nejspíš hlubší a tudíž i víc bolela.

Proto jsem mu ruku pevně stiskla a čekala, že mě okřikne nebo tak něco, ale on jen mlčel.

Po několika minutách mi už jen rány zalepil a chystal se odejít.

Potom jsem ale uslyšela sestřin hlas.

„Kde je ta k*áva když ji nejvíc potřebuju?!“ Řvala snad přes celý dům.

Já se začala opět třepat a raději jsem si přitáhla nohy více k tělu a pomalu se odsunula do rohu místnosti.

Myslela jsem si, že v tento moment Martinus odejde za mou sestrou, ale nestalo se.

Místo toho se rozešel až ke mně a pak se zastavil.

Podíval se na mě a začal si rozepínat svoji bílou košili, kterou už měl připravenou zřejmě kvůli nějaké té návštěvě.

Potom si ji vyslekl a odložil na malou židli, která stála kousek od něj.

I přesto, že jsem nechtěla, začala se mi do tváře tlačit červeň a mé oči si začaly důkladně prohlížet jeho postavu.

Chtěla jsem od něj pohled odtrhnout, ale v tu chvíli jsem nějak nemohla.

Potom mě ale napadlo, proč to vlastně udělal?

V tu chvíli se mi v hlavě zrodila myšlenka, které jsem se dost bála.

Chce mě snad z-znásiln... Ne! To on by mi nikdy neudělal!!

Nechápala jsem jak, ale v tu chvíli jsem to prostě věděla.

I přesto jsem se ale bála.

Když se ke mně rozešel ještě blíž, pevně jsem zavřela oči a snažila se přestat brečet a vzlykat.

Hello my bananas and pineapples!! ❤🍌🍍
Je tu další kapitola a s ní i velmi úžasné oznámení. 🤗
Zítra je PÁTEK!! 😨💗
Kdo se těší na víkend? 😄💙