Can you save me please? 🙏 [Martinus Gunnarsen] [DOKONČENO]

IT WILL BE OKAY 💗

Moje oční víčka byla stále těžší a těžší a tak jsem je prostě jen tak zavřela.

Bylo mi to už všechno jedno.

To že mám pořezané ruce a i to, že možná umřu.

Stejně bych tu nikomu nechyběla. Mihlo se mi hlavou a bohužel to byla nejspíš pravda.

Žádnou bolest jsem necítila, což bylo docela zajímavé.

Jediné co jsem ale cítila, byla únava, která mě začala přemáhat.

Byla jsem tak unavená jako kdybych nespala několik nocí.

Sama jsem moc dobře věděla, že není nejlepší usínat, ale k čemu se snažit?

Proč bych se měla snažit zůstat vzhůru?

Abych viděla jak mě Martinus určitě obejde a půjde utěšovat moji sestru?!

To fakt ne..

Když už se ale vytrácely pomalu i všechny moje myšlenky jak jsem upadala do bezvědomí něco jsem ucítila.

Byla to ta hebká ruka, kterou jsem moc dobře znala a která mě právě pohladila po tváři.

I když to šlo opravdu těžko, tak jsem sebrala všechny svoje poslední síly a oči otevřela.

Viděla jsem trochu rozmazeně, ale i přesto jsem viděla ty nádherné tmavě čokoládové oči.

Koutky mých úst se roztáhly do malého úsměvu a já v ten moment byla prostě jen šťastná, že mám tu možnost ho tam mít a že mi je nablízku.

„M-m-a...." Snažila jsem se vyslovit jeho jméno, ale bohužel jsem na to byla moc slabá.

On mě ale stejně mluvit nenechal.

„Shhhh.." Šeptl tiše a přiložil mi prst na rty.

„Teď nemluv." Pronesl po chvilce znovu a snažil se alespoň trochu pousmát.

Ten jeho malý úsměv ale bylo to poslední co jsem viděla, protože únava už začínala být silnější než já a oční víčka už se mi zase začínaly zavírat.

Tentokrát jsem ale nechtěla.

Nechtěla jsem ještě odejít.

Tentokrát jsem se opravdu snažila zůstat vzhůru, ale už jsem prostě nemohla.

Sama jsem cítila, že jsem na kraji svých sil a že moc dlouho už to nevydžím.

Mrzelo mě to..

Před pár minutami jsem sice ještě tvrdila, že mi bude jedno když z tohoto světa odejdu ale..

Nejspíš jsem zapomněla na jednu věc.

A nebo spíš osobu..

Martinuse.

I když já jsem pro něj byla nejspíš jen něco málo a možná ani to ne, tak on pro mě byl prostě vším.

A proto teď musím bojovat.

Musím bojovat za každou možnou chvíli kdy tu se mnou je a kdy se můžu dívat do těch jeho nádherných očí.

Kdy můžu obdivovat ty jeho roztomile upravené ale někdy i rozcuchané vlasy, které jsou hnědé ale vlastně i trochu zašpiněné blonďatou barvou.