WANTED YOU (Finn Wolfhard)

14. část

Finn

„Jsi v pohodě brácho?" Ptal se mě Nick na hotelu. Já mu však ani nemusel odpovídat, jelikož mu byla odpověď jasná. Chtěl jsem odjet hned, ale zároveň chtěl zůstat a počkat až se Sofia probudí, Nick ale usoudil, že poletíme ráno a tak jsem musel. Nemohl jsem však spát, v životě jsem neměl takový starostlivý pocit. Chtěl jsem strašně moc něco pro ní udělat, ale nemohl jsem nic a to mě šíleně užíralo. V tom jsem začal vnímat, jak do Nickova chrápání bubnují kapky newyorského deště do okna a nemohl jsem tam se svými myšlenkami zůstat už ani o minutu déle. Vytáhl jsem z kufru nepromokavou bundu a potichu jsem se vytratil z pokoje. Bylo kolem čtyř hodin ráno, takže uber jsem opravdu volat nechtěl a tak jsem šel pěšky. Po nekonečné půlhodině jsem konečně došel k nemocnici. Věděl jsem, že mě k ní nepustí a Sea mě pravděpodobně vyhodí, ale musel jsem to risknout. V nemocnici bylo ticho jako.. v hrobě. Když jsem se ocitnul v patře, kde jsem se to všechno dozvěděl, naskočila mi husí kůže. Vydal jsem se vstříc chodbou, ale potichu aby mě neslyšeli sestry co mají noční službu. Koukal jsem se okny do pokojů pacientů a nevěděl jsem, jestli si přeju nebo nepřeju najít Sofii. A najednou tu byla. Zastavil jsem se u jednoho okna a cítil jsem se jako bych zkameněl. Ležela na bílém nemocničním lůžku, připojená ke všem možným přístrojům. Byla bledá, ale její vlasy však byly stále zářivě červené. Sea spala vedle ní na křesle a jak jsem se na Sofii koukal, najednou jsem cítil, jak mi něco teče po tváři. Slza. Opravdu tu teď brečím? Nemohl jsem to vydržet takhle jí vidět a tak jsem se rychle vydal k východu z nemocnice a běžel jsem pryč.

Sea

Cosi mě probudilo a já stočená na nemocničním křesle rychle kontrolovala, jestli je Sof v pořádku. Stále spala a vypadala jako šípková Růženka. V tom jsem si všimla, že se za oknem do chodby cosi mihlo. Rychle jsem vyběhla ven a viděla jsem kudrnáče, jak doslova utíká pryč. Všiml si snad, že jsem vzhůru? Nebo ho moc vzalo to, co viděl? Věděla jsem, že se vrátí a jestli zmizel kvůli tomu druhému, přesně proto jsem chtěla, aby odjel. Pamatuji si, když jsem já viděla poprvé mamku a uvědomila jsem si, že jí můžu každou chvíli ztratit. Nemůžeš udělat nic a to je na tom to nejhorší. Vrátila jsem se do pokoje, stoupla si nad Sofii a odsunula jí jeden červený pramen z čela. Venku už začínalo svítat a já už spát nechtěla. Sedla jsem si zpátky na křeslo a sledovala jsem kdy už se Sofia probudí, abych se jí mohla omluvit. Klidně i milionkrát kdyby bylo třeba. 

Finn

Zbytek noci už jsem nespal. Vlastně už nebyla noc ale brzké ráno. Když jsem se vracel na hotel, už svítalo a já se modlil, aby Nick stále spal. Naštěstí spal a já jsem si sednul na balkon a koukal, jak vychází slunce. Stále jsem měl v hlavě bledou Sofii a už jsem chápal, proč nechtěla Sea abych jí viděl. Nemohl jsem se už dočkat, až jí znova uvidím a budu jí moct obejmout. V tom se za mnou otevřeli dveře od balkonu. „Nemůžeš spát?" Zeptal se Nick, který si sednul vedle mě. Jen jsem kývnul. „Neboj, už pojedeme domu." „Nechci domu." Opáčil jsem a Nick se na mě nechápavě podíval. „Pojedu k Joshovi do Seattlu, až se Sofia vrátí, můžu hned za ní." „Finne nebyl jsi doma týdny, je to od nás do Seattlu jen dvě hodiny odvezu tě, když budeš chtít." Snažil se mi to Nick vymluvit, ale já zakroutil nesouhlasně hlavou. „Pojedu domu hned potom." Řekl jsem. „Potřebuji jí vidět, co nejdřív to půjde." Dodal jsem k tomu prosebně a Nick tedy kývnul. Potom jsme si zabalily a mířili jsme na letiště.