WANTED YOU (Finn Wolfhard)

15. část

Sofia

Pomalu jsem otevírala oči a všude kolem mne bylo bílo. Jsem v nebi? Pomyslela jsem si a v tom jsem si všimla postavy, jak stojí u okna a zamyšleně kouká ven. „Sea?" Špitla jsem a ona se prudce otočila. „Sofi? Jsi vzhůru panebože! Jsi vzhůru!" Radovala se, rychle ke mně přiběhla a pevně mě objala. „Co se stalo?" Ptala jsem se zmateně. „Moc mě to mrzí, můžu za to já." Chytla se za hlavu. „Měla jsi silné krvácení do srdce, jak jsem tě naštvala." „Takže to je ještě horší, než to bylo?" Zeptala jsem se vyděšeně. „To přesně nevím, to nám řekne doktor, stejně mu musím říct, že jsi vzhůru." Řekla Sea a zamířila ke dveřím. Během minuty byla zpátky s mužem v bílém nemocničním plášti. „Slečno, vítejte zpět." Řekl a já se uchechtla. „Říkáte to, jako kdybych byla na nějaké dovolené." Opověděla jsem sarkasticky. „Na to čím jste prošla, máte nějakou humornou náladu." Podíval se na mě přes jeho tlusté brýle. „Co jiného mi zbývá." Mykla jsem rameny. „Co tedy semnou teď bude?" Zeptala jsem se potom. „No spojil jsem se s vaším, doktorem ze Seattlu a podle záznamu, máte stejnou nemoc jako vaše matka." Říkal zatím, co se koukal do papíru. „Je mi to líto, ale nemám pro vás moc dobré zprávy. Vaše díry na srdci se rozšířili a to krvácení tomu rozhodně nepomohlo." Sea se na mě ustaraně podívala. „Co teď? Mám čekat na transplantaci?" „Ano, v tomhle případě už vám nepomůžeme, na listině transplantací jste se ovšem posunula na začátek, ale teď musíme doufat, že se naskytne správný orgán." Vysvětlil mi a já tomu nemohla uvěřit, nemohla jsem uvěřit, že jsem na tom vážně byla tak špatně, doufala jsem, že ten den nikdy nepřijde. „Do té doby na sebe dávejte pozor, musíte si hlídat svůj srdeční tep, žádný alkohol a nijak namáhavé aktivity, jinak byste mohla dostat znovu krvácení a v horším případě i zástavu." Dodal k tomu potom a já si zkousla rty. „Takže v nejhorším případě můžu umřít." Hlesla jsem a v místnosti zaválo ticho. „Budeme doufat, jen v to nejlepší." Řekl po chvíli doktor a já cítila jak mě Sea chytla za ruku. „Hned jak budeme mít dárce, ozveme se vám." „Děkujeme, doktore." Řekla vděčně Sea a já kývla.

Finn

„Sakra." Hlesl Josh, když jsem mu řekl všechno o Sofii. „Vypadala v pohodě co?" Otočil se na mě a já kývl. „Bude, ale v pořádku ne?" Řekl ustaraně. „Doufám, že se o ni nestaráš jenom kvůli tomu filmu, ona je teď důležitější než nějakej blbej film!" Odpověděl jsem mu naštvaně. On se na mě podíval. Tenhle pohled jsem znal. Bál se o mě. „Hodně tě to vzalo viď?" Řekl a já měl chuť křičet. „Finne, já jí mám taky rád, je to moje kamarádka a je důležitější, než ten film, to vím." Položil mi ruku na rameno a já kývnul. Dal jsem si hlavu do dlaní. „Promiň, já už jí jen potřebuju vidět. Potřebuju vědět, že je v pohodě." „Já to chápu, to je v pohodě." Řekl Josh a povzdechl si. Potom jsem usnul na gauči, jelikož jsem byl hrozně unavený, jak jsem celou noc nespal.

Sofia

„Sea?" Ptala jsem se svojí sestry, když jsem si balila ještě stále v nemocnici věci do letadla. Ona se na mě tázavě otočila. „Byl tu Finn?" Zeptala jsem se na jedinou věc, která mě nejvíc vrtala hlavou. „Neboj, byl tu, ale řekla jsem mu, aby jel domů." „Proč?" Zeptala jsem se nechápavě. „Pamatuješ si, jak ti bylo, když jsi viděla mamku v nemocnici? Nemohla jsi spát, jíst, prostě nic." Vysvětlila mi. „Měla jsem mu to říct." Sedla jsem si na postel a dala si hlavu do dlaní." Sea si ke mně sedla a pohladila mě po zádech. „Ty jsi mu to vysvětlila?" Otočila jsem se na ní a ona kývla. „Měl to slyšet ode mě, takhle jsem mu to udělala ještě horší." „Řekla jsem mu, že mu dám vědět, až přijedeš, tak mu můžeš říct aspoň tohle." Pousmála se na mě a pohladila mě po vlasech. „Nemusíš mu dávat vědět. Půjdu za ním sama, stejnak určitě bude u Joshe." Řekla jsem. „Dobře odvezu tě tam, až přijedeme, ale buď opatrná, víš, co říkal doktor." Usmála se na mě a já kývla.

Celou cestu letadlem jsem byla tak nervózní, že jsem měla pocit, že mi srdce bije tak třikrát rychleji než by mělo. Když jsme přiletěly, v Seattlu pršelo a já si ani neodvezla věci domu a Sea mě vysadila u Joshe. „Dávej na sebe pozor. Potom pro tebe přijedu." Oznamovala mi, když už jsem vystupovala z auta. „A Sofi?" Zastavila mě ještě a já se na ní tázavě podívala. „Nezlob se na mě prosím." „To ani nejde se na tebe zlobit, když můžu každou chvíli odejít." Řekla jsem a zabouchla jsem dveře od auta. Vstoupila jsem do domu a šla po schodech, až jsem došla ke dveřím od Joshova bytu. Zhluboka jsem se nadechla a s výdechem jsem zaklepala.