black dress // nomin

× chapter twenty-one ×

* "S tebou je to jiný než s ostatníma." bránil jsem se.
"Renjun je sice fajn, ale necítím k němu to co k tobě." zamumlal jsem, zatímco jsem opět pustil vodu, abych z nás opláchnul gel. *

"Upřímně ani já jsem nikdy k nikomu necítil to co k tobě..." přiznal Jeno potichu, že jsem ho přes proud tekoucí vody skoro neslyšel.

"Vážně? Ty jsi taky ještě s nikým nic neměl?" zeptal jsem se a vodu po chvíli vypnul.

"No vlastně... Jednou jsem měl přítele, ale ani k němu jsem necítil to co k tobě. Nejspíš to nebyla skutečná láska, ta moje k němu určitě ne." přiznal a mezitím vylezl z vany a obmotal si ručník kolem pasu.

Udělal jsem totéž a následoval Jena do ložnice.

"Já jsem nikdy vztah s nikým neměl..." řekl jsem potichu.
"Vždycky jsem byl tak odtažitý a asociální, že si mě nikdo ani nevšiml."

"Nebuď smutný, Jaeminie." usmál se na mě černovlasý chlapec, přičemž mi ze skříně vytáhl dlouhé černé tričko, které nejspíš mělo být na dnešní noc mým pyžamem.
"Teď máš mě a já tě nikdy neopustím."

"Děkuju Jeno..." skoro se mi nahrnuly slzy do očí. Musel jsem rychle zamrkat, abych je zahnal.

Při konverzaci jsem se ještě trochu utřel ručníkem a následně na sebe natáhl to černé tričko.

Jeno se také převlékl a spolu jsme si lehli vedle sebe do manželské postele.

Jeno mi dal ruku pod hlavu a přitáhl si mě k sobě blíž.
Já jsem se k němu ještě víc přitulil a položil si hlavu na jeho hrudník.

"Jeno?" přerušil jsem stávající ticho.

"Hmm?"

"Můžu se tě na něco zeptat?" optal jsem se ho a on jen přikývl.

"Jasně, na co?"

"Když jsi mi poslal tu krabici s výstřižkama z novin, psalo se tam, že jsi zemřel..." začal jsem. Upřímně tahle věc mi už delší dobu ležela v hlavě.
"Ty jsi svoji smrt zfalšoval, že? Proč jsi to udělal?"

Jeno nějakou dobu mlčel, až jsem si začínal myslet, že jsem ho tím nějak naštval nebo urazil a chtěl jsem se mu začít omlouvat, když v tom najednou začal mluvit.

"Máš pravdu, zfalšoval..." začal potichu.

"Proč?" zopakoval jsem svoji původní otázku.

"Hlavně kvůli rodičům, ale jinak i proto, že jsem chtěl mít ode všech pokoj. I od těch kluků co mě šikanovali a tak..." povzdechl si.
"Víš, v té době se o mě rodiče nestarali. Nestarali se o to, že mě šikanují, i když jsem jim o tom mockrát říkal. Nikdy je žádné moje problémy nezajímaly a navíc chodili domů věčně nalití. Oba dva, takže jsem se doma neměl na koho obrátit. Nesnášel jsem je, ale poslední kapka byla, když jsem si domů přivedl toho přítele. Protože byli ten večer zase opilí, začali na mě řvát že jsem buzerant a mého přítele málem zabili. Snažil jsem se ho bránit a v tom návalu vzteku, který mě chytil jsem také zabil svoje rodiče."

Celou dobu jsem ho poslouchal a ani jednou jsem ho nepřerušil. Bylo to zajímavé, slyšet celý ten příběh z Jenova pohledu a ne z pohledu společnosti, která ho kvůli vraždě pouze odsoudila.

Teď jsem tomu konečně začínal rozumět. On se jenom bránil. A ne jenom sebe, bránil svého bývalého přítele.

"Bylo to od tebe hezké. Jako myslím to, jak ses snažil bránit svého přítele." zašeptal jsem.

"Já vím. Podle mě jsem udělal správně. Moji rodiče si život nezasloužili. Byli to špatní lidé, bez kterých se svět obejde." hlesl.
"Teď budu chránit tebe. Jsi pro mě to nejdůležitější, miluju tě víc než cokoliv na světě."

"Taky tě miluju, Jeno, nikdy nechci nikoho jiného." to poslední si z toho večera pamatuji. Pak jsem v Jenově náručí usnul.

+++

tentokrát zase celkem nezáživná kapitola aLe tAK sNAd VáM tO nEVAdí!!! xd

jinaak asi to bude za chvilku končit což je mě líto protože tahle povídka mě hrozně baví psát a tak... a taky chci zase poděkovat všem co to čtou, hrozně moc to pro mě znamená 💘💟💞💓

Vaše Kačii :**