Honest girl

For all humans are stars far but for me are so near that I can take them

Malinká dívenka ležela v matčině náruči. Zmateně se rozhlížela kolem. Nechápala, proč na sebe její rodiče tak křičí.

Její matka se rozplakala, její otec se jen samolibě ušklíbl.

No tak vidíš," řekl, ,,co bysme s ní dělali."

Dívenka nechápala, co se děje. Pořád jen koukala z matky na otce a zpátky.

Vtom se všechno zatočilo. Točil se celý svět a všechny obrazy byly rozmazané. Byly slyšet jen výkřiky, pláč a škodolibý smích.

Najednou se vše zastavilo a holčička před sebou uviděla děsivý, škodolibý a odporný škleb.

,,Sbohem Leah Filchová."

S trhnutím jsem se probudila. Noční můry jsem mívala už od malička. A přiznejte si sami. Kdo by se chtěl z noční můry probudit v útrobách Zapovězeného lesa?

Já teda rozhodně ne, ale copak mám na výběr?! Mám. Vždycky má člověk na výběr. A já už jsem si vybrala.

Dnes je mi čtrnáct, sovu nikde nevidím a čekat na ni nehodlám. Čekala jsem už dost dlouho. Někdo by řekl, že když už čekám tak dlouho, dalších pár minut mě nezabije, ale já mám jinačí názor. Nepatřím zrovna k trpělivým lidem a nestydím se za to.

Kousek odtud je nějaký potůček. Tam jsem se tedy šla umýt a převléknout. Díky mami za oblečení.

Potom jsem vyrazila směr Bradavice.

Nikde jsem se nezastavovala. Přece jenom si úplně nejsem jistá tím, jak vypadám a tak nepotřebuju, aby na mě všichni civěli.

Vyšla jsem z lesa. Okamžitě mě oslepily první sluneční paprsky.

Musím říct, ze jsem vybrala dobrou cestu, protože jsem vylezla skoro před hradem. Ten pohled byl k nezaplacení.

Ale dost. Teď musím vyřešit, jak se dostat dovnitř. Na to jsem jaksi nemyslela. Naštěstí už bylo ráno, takže když jsem zkusila otevřít, bylo odemčeno. Povedlo se! Ani jsem nevěřila, že to bude tak jednoduché.

Sama sebe jsem poplácala po rameni a vydala se hledat ředitelnu. To už ale bylo složitější.

Na rohu chodby jsem uviděla ducha. Vypadal jako... Tlustý mnich?

,,Počkejte!" Zavolala jsem na něj.

On se fakt zastavil! Dnes mám vážně štěstí.

Doběhla jsem ho.

,,Můžete mě prosím dovést do ředitelny?" Zeptala jsem se ho.

,,Ale samozřejmě." Přikývl a začal se vznášet chodbou do jinačí chodby a...no to by mohlo stačit.

Prostě jsme za chvilku byli před jakýmsi kamenným chrličem.

,,Šumivé bzučivky." Řekl tlustý mnich a chrlič uhnul na stranu. Přede mnou se objevilo schodiště.

,,Děkuju." Řekla jsem, ale když jsem se otočila, viděla jsem, jak se vznáší chodbou pryč.

Vešla jsem na schodiště a to se se mnou samo rozjelo. Za chvíli už jsem stála přede dveřmi.

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Byla jsem nervózní.

Teď nebo nikdy. Řekla jsem si a zaklepala.

,,Dále." Ozvalo se zevnitř.

Nadechla jsem se a vzala za kliku.

Ocitla jsem se v kruhovité pracovně. Všude byla spousta zvláštních přístrojů.

Za stolem seděl postarší chlápek. Měl stříbrné vousy a vlasy a na modrých očích půlměsícové brýle.

Když si mě prohlédl zatvářil se zmateně.

,,Dobrý den, jsem Leah Filchová."

Po mém představení vykulil své oči, div že mu nevypadly zpoza těch brýlí.

,,Filchová? Ale..."

,,Můj otec je tady školník." Pokrčila jsem rameny.

,,A co bys potřebovala?" Zeptal se mile a pořád si mě prohlížel.

Tak jsem mu vysvětlila, že mi nedošel dopis a všechno okolo toho všeho.

,,Ano, chyba se někde mohla ocitnout. Protože, promiň mi to tvrzení, jsem o něco chytřejší nez ostatní lidé, bývají o to větší i moje omyly." Pousmál se.

,,Jestli je to opravdu tak, jak říkáš a opravdu jsi prokázala kouzelnické schopnosti, musím ti předat dopis a poslat s tebou někoho nakoupit..." Zarazil se.

,,Peníze mám." Ujistila jsem ho.

,,Skvěle.

,,A nakoupit si taky zvládnu sama. Jenom bych potřebovala se nějak dostat na Příčnou ulici a zpátky."

Brumbál se usmál. Ano, znovu. Taky vám přijde jako takový až moc veselý dědula? Mně jo, ale je celkem fajn. No. Ehm. To stačí.

,,Jo a ještě něco. Byla bych ráda, kdyby jste o mně otci neříkal. On na to stejně přijde sám."

Brumbál přikývl.

,,Dobrá. Když si to přejete. A ještě, na Příčnou ulici vás doprovodí Hagrid."