Honest girl

Diagon Alley/|Příčná ulice

S Hagridem jsem prošla Děravým kotlem a ocitla se před cihlovou zdí.

,,Hagride? Jsi si jistý, že se dostaneme na Příčnou ulici...ehm...cihlovou zdí?" Zeptala jsem se celkem nedůvěřivě.

Hagrid se zasmál a poklepal na nějaké cihly svým růžovým deštníkem.

Zeď se začala pohybovat, až se rozestoupila a utvořila průchod.

A mně se otevřel pohled na Příčnou ulici. Byla to nádhera. Zůstala jsem na to zírat s otevřenou pusou.

____________________________________

,,Ještě hůlka." Poznamenala jsem.

Hagrid kývl.

,,Ty si běž koupit hůlku a já si eště něco zaběhnu zařídit." Když to dořekl, opravdu se rozběhl ulicí. Vypadalo to tak vtipné, že jsem si nemohla pomoct a rozesmála jsem se.

Do krámku jsem došla úplně červená od smíchu. Pořád jsem se ještě pochechtávala.

,,Dobrý den!" Zavolala jsem do krámku a hned se za pultem objevil postarší pán s bílými vlasy.

,,Slyšel jsem vás, jak se smějete. Ale pořád nechápu, co tady děláte, když už je říjen. Slečno..."

,,Filchová." Doplnila jsem ho.

Pan Ollivander se zakuckal pochybnou tekutinou, kterou do sebe právě lil.

Kašlal a nepřestával, tak jsem obešla pult a praštila ho do zad. A znovu. A ještě jednou. Potom se konečně uklidnil.

Ty vole. To jsou vážně v tomhle světě samí podivíni? Napřed vysmátý dědula Brumbál, potom poloobři pobíhající Příčnou ulicí a nakonec postarší chlápek s afrem, vypadající jako Einstein, co se málem udusí pochybnou tekutinou???

To jsem se zase někam dostala.

,,Filchová?!" No super. Kolik "kouzelníků" ještě potkám?

,,Ano, Filchová. A než to řekněte, jsem dcera školníka a nejsem na to nijak hrdá, tak mi to laskavě už nepředhazujte." Řekla jsem už celkem naštvaně. Díky mně se tady neudusí a místo poděkování opakuje moje jméno?! Sorry, ale už toho mám vážně plný zuby.

Sem jsem přišla pro hůlku a ne proto, aby se mě někdo ptal na jméno.

Začínám vážně uvažovat, že Ollivandera přejmenuju z postaršího chlápka s afrem na zpomaleného Einsteina.

,,Dobře, dobře. Tak už raději začneme." Řekl smířlivě.

Přikývla jsem. Sláva.

Ollivander odešel a vzápětí se vrátil s několika podlouhlými krabičkami.

,,Nejdřív vyzkoušejte tuhle.  Dvanáct palců dlouhá, dubové dřevo a žíně z jednorožce. Poddajná."

Mávla jsem s ní a lampa, co temně hořela, prskla a zhasla docela.

,,Tuhle ne. Zkuste tuhle." Řekl a už mi podával další a další hůlku. Vyzkoušela jsem jich snad miliardu.

,,Teď tuhle. Vrba, blána z dračího srdce. Osm palců dlouhá. Nepoddajná."

Mávla jsem s ní a lampa, ano přesně ta, co předtím zhasla, se roztříštila na milion kousků.

,,Tuhle také ne. Už mě napadá jen..."

Natáhl se kousek nad sebe a vytáhl další podlouhlou obdélníkovou krabičkou. Wow!

,,Mahagonové dřevo, dvanáct a čtvrt palce dlouhá, pero z ptáka Fénixe. Nepoddajná."

Už od pohledu se mi hůlka líbila. Nebyla nijak zvlášť zdobená, ale nějakým způsobem mě přitahovala.

Ollivander mi ji podal. Já s ní ani nestačila mávnout a od konečků prstů postupně do celého těla se mi rozproudilo příjemné teplo a zvláštní vibrování. Z konce hůlky vytryskly červené jiskry a měla jsem pocit, jako bych slyšela Fénixův zpěv. Pak vše zmizelo. Jen brnění procházející mým tělem neustávalo.

,,Osmnáct galeonů." Odkašlal si Ollivander a já byla ráda, že si tentokrát zvládl odkašlal sám, bez toho, abych jej musela mlátit do zad.

Podala jsem mu peníze.

,,Nashledanou!" Zavolala jsem ještě, když jsem vycházela ze dveří.