Honest girl

Bouře po tichu 1/2

Po bradavických pozemcích se rozeznělo hlasité prásknutí. To když se bradavický ředitel spolu se svou zástupkyní přemístili.

Po dopadnutí na pevnou zem musel Brumbál profesorku McGonagallovou podepřít, jinak by bylo více než pravděpodobné, že spadne na zem.

,,Omlouvám se, Minervo." Prolomil ticho profesor. ,,Vím, že teď nebylo přemisťování nejlepším způsobem přepravy, ale přinejmenším nám tohle místo zajistí dostatek soukromí pro rozhovor."

Profesorka McGonagallová se kolem sebe podívala a upřela na Brumbála pohled, kterým se velmi jasně ptala, jestli se totálně zbláznil.

Kdybyste totiž nestrávili takovou dobu čtením úvodu do této kapitoly a raději se rozhlédli kolem sebe, chápali byste profesorčiny obavy o psychický stav bradavického ředitele.

Přemístili se přímo na autobusovou zastávku na nějaké mudlovské vesničce. A ona zmiňovaná zastávka byla přeplněna mudly, kteří teď na dvojici kouzelníků hleděli. Někteří vyděšeně, někteří nechápavě a parta opilých přítomných si protírala oči.

,,Ach," pousmál se Brumbál. ,,Špatné načasování. Za chvíli přijede poslední dnešní autobus." Vysvětlil výběr místa a profesorka nad tím jen zakroutila hlavou.

A právě ve chvíli, kdy se profesorka McGonagallová nadechovala, aby mu vytkla jeho chybu, přijel autobus. Na zastávce zůstali sami dva a doprovázeni pohledy lidí, co právě nastoupili, se šli posadit na lavičku pod skleněným přístřeškem.

Jen co se usadili, upřela profesorka na Brumbála utrápený pohled.

,,Já už takhle dál nemůžu, Albusi." Povzdechla a v očích se jí zaleskly slzy.

,,Nikdo tě nenutí, aby jsi pokračovala, Minervo." Poznamenal Brumbál. ,,Tuhle cestu sis zvolila sama a ačkoliv to byla ze začátku správná volba, myslím, že se uleví nejen tobě, když konečně půjdeš s pravdou ven."

Minerva McGonagallová složila ruce v klíně a zahleděla se do dálky. Slunce již dávno zapadlo za obzor a vesnice úplně nezmizela ve tmě jen díky řídkému pouličnímu osvětlení. Už to tajemství držela v sobě tak dlouho. Každý den když ji viděla, chtěla k ní přijít, obejmout ji a říct jí to. Říct jí, že je to ona. Že to ona je její matka. Chtěla se s ní smát i plakat. Chtěla s ní strávit zbytek života.

S ní.

Se svojí dcerou.

S Leah.

Kdyby byla Minerva McGonagallová snílek, viděla by dokonalou scénu, která by vypadala jako vystřižená z filmu, kde si obě padnou kolem krku. Kolejní ředitelka Nebelvíru ale byla realistka. Možná proto, možná proto, že by reagovala stejně, věděla, jak bude dívka reagovat a to byl důvod, proč se tak bála povědět jí pravdu.

,,Byla jsi to ty, kdo jí dal a následně zachránil život." Poznamenal Brumbál do chvíle ticha. ,,Na to by měla Leah pamatovat."

Profesorka mdle kývla.

,,A navíc," pokračoval Brumbál. ,,Myslím si, že slečna Filchová bude jedině ráda, když už bude moci být nazývána slečnou McGonagallovou."

Profesorka McGonagallová se na ředitele nyní dívala s pobavením ve tváři.

,,Ne, že bych proti panu školníkovi snad něco měl!" Dodal rychle, když si profesorčina pohledu všiml.

Oba dva, jak na oné zastávce seděli, věděli, že poslední Brumbálovo tvrzení není ani zdaleka pravdivé a tak neměl ani jeden z nich potřebu vyslovovat to nahlas.