Poslední sluneční paprsek

Prolog

Schovávali jsme se pod stolem.
Samuel se tvářil nervózně a těkal pohledem mezi mnou a podlahou.
A já nehnutě čekala, až mi konečně řekne, co se tu děje, ale mlčel, a tak jsem jako první navázala konverzaci.

,,Samueli, co se to děje? Řekneš mi konečně, o co tady jde?"zašeptala jsem svoji otázku, která mě trápila od té chvíle, co jsme se z nepochopitelného důvodu skrývali.

Samuel mi věnoval krátký pohled a zašeptal: ,,Kate, časem to zjistíš,"a pohladil mě po mých kaštanových vlasech, spadajících mi až po ramena.

Obrátila jsem svůj nespokojený pohled na Samuela a chtěla jsem mu dát najevo, že odmítám čekat a chci to vědět dříve, než bude pozdě.

Proč mi to neřekne?
To je tak těžký pohnout ústy a začít mluvit?

Otevírala jsem ústa a snažila jsem se mu říct, že nejsem s jeho odpovědí spokojena, ale Samuel mě předběhl:
,,Buď zticha." Zamračila jsem se a mlčky jsem se dívala kolem.

Jako by věděl, co chci říct.
Když nemluví on, nesmím mluvit i já?!

Pak jsem si uvědomila, že měl pro to důvod, jelikož jsem vteřinu nato uslyšela kroky, blížící se ke stolu.
Spolu se Samuelem jsme berlivě poslouchali jednotlivé kroky a doufali jsme, že tu osobu nenapadne se podívat pod stůl. Kroky náhle ztichly.

Že by osoba odešla?

Samuel naznačil, že se tam jde podívat, ale já jsem naznačovala, že v žádném případě, ať se neopovažuje odsud ani na vteřinu odejít. Co kdyby tam ještě někdo byl a ne zrovna náš kamarád.
Samuel mě však neuposlechl a vylezl.

Chvíli se nikdo neozýval a já se začala bát. Po chvíli čekání jsem opět uslyšela kroky a doufala jsem, že je to Samuel.

,,Same, jsi to ty?"zašeptala jsem svoji otázku do ticha. Nikdo se však neozýval.

,,Samueli?!"oslovila jsem ho nejistě a o trochu hlasitěji. Opět se nikdo neozval.

,,Samueli, prosím odpověz,"začínala jsem být celá nesvá z téhle rádoby konverzace a to, že mi nikdo neodpovídal, mě o to víc znervózňovalo a děsilo.

Musela jsem se přesvědčit, jestli si Samuel nedělá ze mě legraci a nedělám si obavy o něj zbytečně, a tak jsem vylezla. Překvapením jsem otevřela pusu a rychle ji zavřela, abych náhodou nevykřikla a tím se neprozradila. Začala jsem couvat dozadu, protože dotyčný, který tam stál, nebyl Samuel.

Několik metrů od kuchyně, přesněji na chodbě, postával vysoký muž, který mohl měřit okolo 2 metrů, v černé kožené uniformě a v ruce svíral střelnou zbraň.

Jakmile jsem narazila při svém couvání do stolu, ihned nato zbystřil a pohlédl mým směrem, neotálel a rychlým krokem si to mířil ke mně. Zděšením jsem na místě zamrzla.

,,Půjdeš s námi holčičko,"řekl a chytl mě silně za ruku a mířil si to se mnou ke dveřím.

,,Pusť mě!" zařvala jsem a snažila si vysvobodit svoji ruku z jeho sevření, jeho stisk bolel.

Už mě táhl ze dveří a mně se tak naskytl pohled na odehrávající se situaci přímo před naším domem, kde bylo zaparkováno mnoho černých aut a vystupovali z nich muži v uniformách.

Musela jsem jednat, jelikož jsem se nechtěla nechat jen tak chytit, a tak jsem ho kousla do ruky, v tom okamžiku jeho sevření mé ruky povolilo a on zařval bolestí.

Proč mě to nenapadlo dřív?

Pár vteřin stačilo na to, abych se vrátila zpátky do domu, protože jsem neměla sebemenší šanci tam venku a nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo.