Poslední sluneční paprsek

Kapitola třicátá pátá

Pohled Maxmiliána

Myslel jsem si, že už mě nic nemůže překvapit. Čekal bych kohokoliv, ale rozhodně ne tuhle ženu, která si to sebevědomým krokem mířila k nám.

Vůbec se nezměnila za těch několik týdnů, co jsem ji viděl naposledy, když jsem k ní tehdy donesl Kate ve své náruči. Vypadala stále stejně a oblékala se velice elegantně. Vlasy měla sepnuté v culíku, ústa zvýrazněná tmavě rudou rtěnkou, pichlavé oči se skrytou, nevyřčenou výhrůžkou, a přísný, nedostupný výraz.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude právě teta Kate, kdo sem vstoupí jako jeho vážený host. Znali se. Museli se znát. Při tom pomyšlení vřela ve mně krev. Šok brzy vyprchal a nahradil ho vztek spolu se znechucením, které jsem k té ženě začal pociťovat v okamžiku, co sem přišla. Hnusila se mi.

Dveře se zavřely. Nastalo několikavteřinové ticho, které přehlušovalo klapání jejích podpatků. Muži včetně důstojníka ji následovali a drželi se těsně za ní. Žena mi nic na mé překvapené zvolání neodpověděla, zato její úsměv se ještě víc rozšířil, když kolem mě procházela.

,,Vítejte, drahá,"rozpřáhl ruce Veličinský v uvítacím gestu a přešel k ní, aby jí políbil ruku. ,,Je pro nás velkou ctí, že jste přijala mé pozvání a poctila nás svojí návštěvou. Prosím, posaďte se a připojte se k nám,"pobídl Veličinský ženu a ukázal na židli, která se překvapivě ocitla vedle mě. Dřív jsem si jí nevšiml. Museli ji donést sem během našeho rozhovoru.

,,S radostí,"odsouhlasila žena a sedla si na pro ni připravenou židli. Stále jí na tváři hrál nevinný úsměv. Bylo mi z ní tak zle, to jak se tvářila, jako by jí to tady všechno patřilo.

,,Tak,"spráskl ruce Veličinský a poté přemístil svou pozornost zpátky ke mně. ,,Nepředpokládal jsem, že by ses s naším hostem mohl znát, ale tak tím líp. Ušetřil jsi mi práce a také čas, chlapče. Tím bychom tohle měli celé vyřešené a teď mů-,"nevnímal jsem ho. To, co říkal. Celou tu dobu jsem totiž zamračeně pozoroval ženu, která se tvářila znuděně a prohlížela si nezaujatě své nově nalakované nehty. Snad ani ona Veličinského neposlouchala.

Přerušil jsem ho uprostřed věty, protože jsem nedokázal jen tak přihlížet tomu, jak si tady ta osoba v klidu vysedávala a dělala, jako by nic se nedělo. Jako by se právě nestýkala s tímhle hajzlem a nezrazovala tím svou vlastní neteř. Tohle si Kate opravdu nezasloužila.

,,Jak jste jen mohla? Jak jste jí to jen mohla udělat?!"začal jsem na ni křičet a paní Traumerová zvedla ke mně překvapeně oči a pouze se ušklíbla. ,,Chápete, co jste jí tím způsobila?! Věřila vám! Věřila! A vy jste ji zradila! Bodla jste jí kudlu do zad, když to nejméně čekala! Jak jen jste mohla?! Jak?! Vždyť je to vaše rodina! Jak jen můžete tohle udělat?!"křičel jsem na ni jako smyslů zbavený.

Absolutně jsem se neovládal, slova jsem ze sebe chrlil zcela bezmyšlenkovitě. Tahle osoba mě tak moc rozčilovala. Celou tu dobu s ním spolupracovala, stýkala se s ním za zády Kate, domyslel jsem si.

Po mém proslovu nastalo chvíli ticho. Veličinský nechal nás dva ať si to vyřešíme mezi sebou, zatímco požádal svou sekretářku o kávu. Paní Traumerová se na mě dívala povrchně, jako bych byl něco míň než ona. Chvíli nato její vražedný výraz vystřídalo pobavení a na tváři se jí rozlil široký úsměv.

,,Jaké to mile přivítání,"usmála se na mě sladce, ,,Ach ano, to jsi přece ty. Tebe si moc dobře pamatuji. Má neteř si tě za tu krátkou dobu velice oblíbila,"uchechtla se a já zrudl. Sevřel jsem dlaně v pěst a pouta se mi ještě více zařezala do kůže. Sykl jsem. Ani to jí neuniklo.