Poslední sluneční paprsek

Kapitola třicátá první

Pohled Fericy

,,Je to už několik dní, co se mi podařilo utéct od doktorů,"začala jsem nejistě své vyprávění a na chvíli se odmlčela.

,,Jako nejdříve jsem se rozhodla najít své rodiče. Mířila jsem si to k našemu domu, kde jsem s rodiči žila. Něco mi však na tom nehrálo a brzy jsem zjistila co. Rodiče tam nebyli a místo nich tam byli úplně cizí lidé! Zřejmě se rodiče odstěhovali, co jsem zmizela. Od té doby jsem je už nikdy neviděla,"zesmutněla jsem a jedna slza se mi svezla po tváři.

,,Jelikož jsem neměla peníze, neměla jsem z čeho žít ani kde bydlet. Na chvíli se stal ze mě dokonce i bezdomovec. Neměla jsem zkrátka nic. Ztratila jsem všechno, svoji rodinu a především domov. Vše jen díky doktorům. Žebrala jsem ze samého zoufalství a mezitím si hledala práci, ale nikdo mě nechtěl zaměstnat. Často mohl za to i můj ošklivý vzhled, který lidi hned odradil.

Připadala jsem si jako sirotek, co ztratil své oba rodiče. Zároveň jsem neměla ve městě nikoho známého ani blízkého. Za tu dobu, co jsem pobývala v cele, se město změnilo a stalo se mi tolik cizím.

Po čase se mě ujala jedna sociální pracovnice, které jsem jako jedna z mála nebyla lhostejná. Díky ní jsem se dostala do dětského domova. Našla jsem si tam nové přátelé a mohla si po tak dlouhé době s někým popovídat a podělit se o svůj příběh.

Postarali se tam o mě. Dostávala jsem kapesné, teplé jídlo, nové oblečení. Paní tam byly na mě tolik hodné a sociální pracovnice mě často navštěvovala. Byla jsem tam spokojená a dokonce se mi tam i líbilo. Našla jsem tam svůj nový domov.

Našli se však tací, co měli na moji osobu neustálé narážky. Posmívali se mému vzhledu. Někteří se mě i báli. Nedivila jsem se jim, nevypadala jsem jako normální dívka. Přece jen běžné dítě nemá jednu panenku bílou. Myslela jsem si, že díky doktorům i zemřu. Ale i o tento problém se dětský domov brzy postaral, zajistil mi lékařskou péči. Goktoři mi v mnohém pomohli, sice nemohli vrátit můj původní vzhled, ale to, že jsem naživu, bylo jen jejich zásluhou.

Ale ani mi můj nynější vzhled vůbec nevadil, zvykla jsem si na své zrzavorudé vlasy a svoji znetvořenou panenku jsem zakryla tak, že jsem začala nosit modré kontaktní čočky a od té doby se mi už nikdo neposmíval ani se mě neděsil.

Jednoho dne jsem se jen tak potulovala městem a prohlížela si ho tak jako bych ho viděla poprvé ve svém životě. Jak jsem říkala, dost se změnilo. Bylo svým způsobem krásné, ale také hodně záhadné. Měli jsme povolenou pouze hodinu času, kdy jsme mohli být venku, protože se dříve stmívalo a paní dozorkyně měly o nás někdy až přehnaný strach. Já se rozhodla svoji hodinu venku využít na nákupy ve městě.

Plánovala jsem si koupit něco dobrého na zub. Sladké jsme dostávali jen zřídka a já byla schopná udělat pro něj cokoliv. Na rohu ulice jsem spatřila kavárnu, tak jsem ani na vteřinu nezaváhala a rychlým krokem jsem si to tím směrem mířila a těšila se na svůj vytoužený zákusek.

Jak jsem šla, spatřila jsem při své cestě cosi podivného. Před jedním domem bylo zaparkováno několik černých aut, která nebyla vůbec místní. Zarazila jsem se a chvíli váhala, až jsem se nakonec rozhodla to prozkoumat a zalezla pod oknem domu a zaposlouchala se.

,,Prosím pánové, posaďte se a nedáte si něco k jídlu? Určitě musíte mít hlad po tak náročné cestě sem,"promluvila pro mě neznámá žena a já se zamračila.

,,Pokud mluvím za sebe, tak já bych si něco-,"ozval se jeden muž, kterému v tu chvíli zakručelo břicho na důkaz jeho slov, jak musel být hladový.