Poslední sluneční paprsek

Kapitola čtyřicátá osmá

Pohled 3. osoby

Byla ještě tma, když se probudila. Odhadem mohlo být něco málo po šesté. Bylo brzy ráno, a přesto, že nenaspala toho moc, cítila se odpočatě. Únava nebyla na ní vůbec znát. Slunce mělo vyjít každou chvíli, ale to bylo to poslední, co by řešila. Nepotřebovala vidět světlo, orientovala se skvěle i po tmě.

Místnost, ve které spala, se jevila pro ni jako neznámá. Nepoznávala to tu. Část vzpomínek měla v mlze. Pamatovala si, jak vešla dovnitř zahrady a potkala Marka. A pak už nic. Jen prázdno. I přesto, že zkoušela hluboko ve svých včerejších vzpomínkách zapátrat, nedostala se dál než k Markovi. Ne a ne dostat se k tomu, jak se tu ocitla. A to ji rozčilovalo.

Rozhodla se, že to nebude nadále řešit. Ať už se tu dostala jakkoliv. Musela přijmout skutečnost, že tu byla, i když to v ní zanechávalo otázky.

Vstala a začala se kolem sebe zvědavě rozhlížet. Po stranách spatřila dvě velká okna, která byla zatažená. Když závěsy roztáhla, spatřila vycházející slunce. Nastal den.

Sama pro sebe se usmála a zalezla do koupelny, kde kupodivu našla vše, co potřebovala ke své úpravě. Podlaha byla natolik nablýskaná až při pohledu na ni spatřovala svůj odraz. Vypadala příšerně. Kruhy pod očima. Rozcuchané vlasy. Suché a popraskané rty. Měla co dělat, aby nevykřikla. Tak tohle se z ní stalo? Troska?

Nejdřív si vyčistila zuby. Přitom se mračila na sebe do zrcadla. Už se těšila až něco s tou hrůzou v zrcadle udělá. Hned nato se chopila hřebenu a začala si rozčesávat ty své husté vlasy.

Brzy s tím byla hotová a hned nato vylezla z koupelny. Na zdech spatřovala pověšené obrazy s pozlacenými rámy, které už měla možnost spatřit při procházení hlavní budovou. Zdi byly vymalované do těch nejhezčích odstínů barev, o kterých se jí mohlo jen zdát.

Přešla ke skříni. Stále ji překvapovalo, jak je po ránu plná energie. Normálně se jí to nestávalo. Spíš se vždy snažila o to, aby mohla zůstat co nejdéle v posteli. Dnešní den byl ale jiný.

Ze skříně vytáhla první šaty, které měla po ruce, a oblékla se do nich. Přesto se nestačila divit, kolik různých druhů šatů se ve skříni nacházelo. Vůbec si to nedokázala představit. Oblečení nikdy příliš neřešila. Bylo jí ukradené, do čeho se oblékne, hlavně, aby to nebylo děravé a neškrábala ji látka.

Nebyla jako teta Eli, která dokázala rozlišit kousíček látky do detailů. Za tohle ji však obdivovala.

Bez čeho se ovšem nemohla obejít, byly suvenýry. Vždy, když byla v nějakém novém městě, si nezapomněla jeden koupit. Z jednotlivých suvenýrů, které její přátelé považovali za zbytečnosti a nechápali, co na nich vidí; tvořila velké sbírky a skladovala je.

Až na Lucy Balerovou neměla příliš moc přátel. Kdykoliv si na ni vzpomněla, mrzela ji jejich hádka, která rozhodla o konci jejich přátelství. Ale v tu chvíli byla naštvaná a zlomená. Dotklo se jí, když její nejlepší kamarádka před ní tajila své skutečné jméno a Terce, kterou znala jen pár dní, to vyslepičila při první možné příležitosti. Občas se zamyslela nad tím, jak by to mezi nimi urovnala, ale nevěděla, jestli by to mělo vůbec smysl.

Nevěděla, jestli ji Lucy za kamarádku po tomhle ještě považovala. Více jí přišlo pravděpodobné, že na ni Lucy zapomněla. Co sejde z očí, sejde z mysli. Domnívala se, že Lucy ztratila o jejich přátelství zájem. Vždyť měla Terku.

Dívku to bolelo. Stále nedokázala zašít tu malou propast ve svém srdci. Stále nedokázala zapomenout na někoho jako byla Lucy. Ale bylo už pozdě. Každá měla svůj život. A v jejím už Lucy zkrátka nepatřila. Musela to v sobě nějak uzavřít.