Poslední sluneční paprsek

Kapitola první

Strávila jsem u tety Eli dva týdny prázdnin. Ukázala se jako milá a rozumná žena a ačkoliv jsem ji neznala, ujišťoval mě fakt, že patříme do jedné stejné rodiny a jsem u ní v bezpečí.

Podržela mě, když jsem se několikrát vracela k oné události, která se odehrála během prázdnin, nemohla jsem na ni ani na vteřinu zapomenout.
Tížilo mě, že tu se mnou nebyl Sam a stýskalo se mi po něm.

Nikdy v životě se mi nestalo, aby Vás někdo bezdůvodně napadl.
Kladla jsem si otázku - ,,PROČ?!"

Teta Eli mě vždy utěšovala, ať si nic z toho nedělám. Chápala mě, jak je to pro mě těžké a několikrát mi říkala, že to, co se stalo, to už změnit nemohu a musím žít s tím, co je teď. To je tak těžké!

Zapomněli byste na svého bratra, který se pro vás obětoval? Já ne. Prostě nemohu.

Jedna otázka mi ale pořád nešla na rozum. Proč po mně nestříleli a poslali na mě osm mužů, kteří byli až tak neschopní a dezorientovaní, že by nechytili ani jednu myš. To udělali schválně? Teď jsem dost z toho zmatená.

Proč by mě nechávali utéct? Vždyť od začátku jdou po mně a po Samuelovi.
Doufám, že mu neublížili a je v pořádku. Byl poslední z mojí rodiny, což jsem si do nedávna myslela.

Jednou se mi to stalo. To neštěstí.
Přišla jsem o sestru. Samuel mi nikdy neřekl, co se Luně stalo, ale vím, že mi bylo pět, když zmizela. Možná mě nechtěl víc trápit a přitěžovat mi.

Smutně jsem si povzdechla.

Ale nebrala jsem to zas tak vážně.
Byla to pro mě bolest, ale ve svém věku jsem to zas tak tolik nevnímala. Vždycky, když jsem vzpomínala na Lunu, občas mi i slza ukápla a dnešní den nebyl vyjímkou. A vždy přišel Samuel a řekl mi následující větu:
,,Katy, neboj se, Luna se vrátí."V tu chvíli mi navrátil mou ztracenou naději, ale nikdy se nevrátila.

Naučila jsem se žít bez Luny a se Samuelem jsme žili štastně, nic nám nechybělo. Až do této chvíle, kdy nás oni rozdělili. Co jsme jim udělali?

Bez Samuela to není ono. Tolik legrace jsme si užili. Moje černé vzpomínky mě nenechávaly spát a několik dní jsem díky tomu moc toho nenaspala.

Následující den jsem se šla projít. Počasí bylo nádherné. Svítilo jasně sluníčko. Po chvilce jsem si sedla na lavičku a zamyslela se. Při svém přemýšlení jsem spatřila mýtické zvíře, přesněji magického tvora, který by neměl existovat. Zdá se mi to nebo ne? Že bych měla halucinace?

Otřela jsem si oči a znovu jsem se podívala dopředu. A pořád tam byl!
Právě teď odpočíval. Jeho lesklá hříva se třpytila. Celý byl bílý jako sníh.
Jeho krása mě oslnila. Nebudete tomu věřit, ale viděla jsem jednorožce!
Páni.

Chtěla jsem zjistit, zda mě mé vlastní oči neklamou, a tak jsem se přiblížila.
Jednorožec stál pořád na místě a ani si mě nevšímal. Přibližovala jsem se k němu blíž a blíž a pořád tam stál.
Když jsem byla u něj, lehce jsem se ho dotkla. Ano je skutečný! Zajásala jsem jako pětileté děcko.

Pohladila jsem ho po hřívě. Zvláštní na něm bylo, že nosil na krku obojek jako pes. Odkdy nosí jednorožec obojek?

Poznala jsem, že ho musí obojek škrtit, byl totiž pěkně utažený a tak jsem mu ho sundala.V tomto okamžiku nádherný jednorožec utekl. V dálce jsem ho již nezahlédla. Ale obojek jsem měla stále v ruce a to mě ujistilo, že to nebyl žádný sen.

Všimla jsem si dvou drobných písmenek, napsaných na jeho obojku.
Ihned jsem si je přečetla a usmyslela si, že to muselo být jeho jméno! Na obojku stálo tenkým písmem: L.E.