Poslední sluneční paprsek

Kapitola padesátá

Pohled Kate

Co nevidět jsem stála před dveřmi rehabilitačního střediska, kde se měl Max podle všeho nacházet. Byli tam lidé po zranění nebo po těžkém úrazu. Zde se zotavovali a odpočívali. Před dveřmi postávala dvojice stráží, kteří mě odmítali už nějakou tu dobu pustit dovnitř.

,,Pánové, já vás žádám, prosím! Pusťte mě dovnitř. Musím jít za ním. Je to otázka života a smrti,"škemrala jsem, ale jen, co jsem se přiblížila, jejich kopí mi sjelo ke krku.

,,Je nám to líto, slečno. Ale nemáte povolení sem vstoupit,"zarazil jednou provždy mé prosby první z nich.

,,A už vůbec ne bez svého dozorce,"doplnil ho druhý a já se zamračila. To nebylo fér, vždyť jsem to měla povolené!

,,Žádala jsem vás slušně, abyste mi umožnili vstoupit dovnitř,"pronesla jsem skrz zuby.

,,Je nám to líto, slečno. Řídíme se podle rozkazů Rady. Není v našich možnostech někoho pouštět bez jejího schválení,"odpověděl roboticky jeden z nich.

,,Rada už o mně dávno ví,"namítla jsem.

,,To je vyloučené. To by nás o tom musela nejdřív informovat,"zamítli má slova.

,,Mně je úplně jedno, jestli vás někdo o tom informoval anebo ne. Nemáte tušení, čím vším jsem si prošla, abych mohla dojít až sem! Abych mohla za někým, koho miluji. Chovala jsem se podle vašich pravidel. Dva týdny jsem dřela. Zkuste to pochopit,"zavrčela jsem. Ani nevím, kde se to ve mně bralo. Ta odvaha otevřít si pusu na stráže, ale já byla zoufalá. A ještě víc naštvaná. Ani nevím, proč jsem jim to vlastně říkala. Stejně tomu nemohli nikdy porozumět.

,,Slečno, okamžitě odejděte nebo zavoláme ostrahu. Zkuste zase vy pochopit, že ve vašem případě to prostě nejde. Nemůžete vstoupit,"ukončil to a já jsem měla co dělat, abych neudělala nějakou hloupost.

Ztrácela jsem s nimi nejméně už deset minut čas a pořád trvali na svém. Už jsem odcházela, rozčílená jejich jednáním. Co bych tak proti nim zmohla? Když vtom jsem zahlédla Floriána v doprovodu dvou mužů, jak vesele mezi sebou klábosí. Usmála jsem se. Něco mě napadlo.

Bylo to jako dnes, když jsem stála před nimi. Před tzv. Radou. Všichni její členové byli zahalení do svých černých plášťů. Obličeje měli skryté pod kapucemi. Nikdo je nemohl spatřit. Byli jako stín. Jako by se snažili něco zatajit. Něco velkého. Kupříkladu, třeba sami sebe? Svoji pravou tvář? Byly to pouze mé dohady až mi z nich běhal mráz po zádech. Kdo byli tihle lidé? Co byli zač?

,,Buď vítána, dcero,"přerušil tok mých myšlenek ten nejstarší, který měl z nich tu nejvyšší pozici. Nebylo těžké to uhodnout. Jediný z nich seděl nejvýš na stupínku slávy.

,,Taky zdravím,"pronesla jsem nejistě a ačkoliv mu nebylo vidět do tváře, poznala jsem, že se usmál.

,,Necháme formalit stranou a půjdeme rovnou k věci,"rozhodl a já jen souhlasně přikývla.

,,Jsi připravená sloužit zájmům Rady a zajistit bezpečí našeho lidu?"optal se znuděně a zavrtal do mě zkoumavý pohled. Polkla jsem.

,,Jakým zájmům?"dostala jsem ze sebe vyděšeně a v duchu si za to zanadávala. Skvělé, Kate. To se ti vážně povedlo. Teď vědí, že ti nahání strach.

,,Na otázky bude čas později,"odbyl mě nejvyšší, ,,Tak, co bude tvá odpověď?"

,,Nechápejte mě špatně. Určitě je to velká pocta, ale nejsem si jistá, jestli budu toho kdy schopna. Přeceňujete mé síly," hledala jsem správná slova, abych získala čas. Bylo pro mě složité se hned rozhodnout. Potřebovala jsem na to klid.