Poslední sluneční paprsek

Kapitola třicátá sedmá

Pohled Kate

,,Vážená posádko, mí nejdražší přátelé,"začal Gary za tento den už svůj druhý proslov a postavil se tak, aby všichni na něho viděli.

Všichni se teď tvářili o něco klidněji a spokojeněji. Taky aby ne, když před malou chvílí dojedli.

Po jeho slovech nastalo ticho. Všechny páry očí se zvedly ke Garymu a čekali napjatě na jeho další slova, která měl zrovna na srdci. Kdyby mi Gary neřekl, že kapitán je někdo úplně jiný, myslela bych si, že je to on. To jak to uměl s posádkou, jaký měli všichni k němu respekt, něco o tom vypovídalo.

,,Jak všichni nejspíš tušíte, dnešní den nebude jako každý jiný. Dnešek se zapíše jako den, kdy jsme opustili Evropu a započali plavbu do Ameriky,"řekl hrdě a muži zajásali a k jejich výskotu se přidalo i hlasité tleskání. Muži byli přímo nadšení. Musel to být pro ně velký den.

,,Ale,"zvedl výstražně prst a muži ihned zmlkli. Nepřestávalo mě udivovat, jak Gary nemusel ani nic tak extra říkat a okamžitě ho uposlechli.

,,Připravte se na to, že to bude hodně náročná cesta. Oceán je nevyzpytatelný a nikdo z nás neví, čím nás může zrovna v tu nejméně vhodnou chvíli překvapit. Musíme být proto připravení na cokoliv. Na bouři. Na ledovce. Na divoké vlny. Taky ale počítejte s tím, že se mnozí z vás nevyspí. Nejeden námořník z toho zešílel a ne každý přežil cestu nazpět,"varoval nás Gary a mě z jeho slov zamrazilo. Otřásla jsem se.

Zrudla jsem, když se veškeré pohledy přemístily na mě a pobaveně mě sledovaly. Dokonce i Gary se usmíval. V tu chvíli jsem si přála zmizet. Bylo mi strašně trapně. Připadala jsem si mezi nimi jako jediná padavka. Přitom já nebyla nikdy strašpytel.

Rychle jsem od nich odvrátila svůj pohled a zahleděla se na oblohu. Dělala jsem, že mě to hrozně zajímá a v duchu se modlila, aby už na mě tak intenzivně nekoukali. Přece jen jsem nebyla žádná jejich atrakce.

Gary si mě naposledy změřil zkoumavým pohledem a poté, když usoudil, že už to stačilo, pokračoval. Nikdy jsem mu nebyla tolik vděčná, jako když převzal jejich pozornost ode mě na sebe.

,,Ale nebojte se,"po těchto slovech pohlédl především na mě, ,,Máme vysokou pravděpodobnost, že to všichni přežijeme ve zdraví. Jídla máme dost, ale tak co. Kdyby náhodou došlo, kluci nám naloví ryb, viďte?"uchechtl se a oni souhlasně přikývli, jako by se už nemohli dočkat, až si zarybaří.

,,Ale tak na týden bychom si měli vystačit s tím, co máme,"zamumlal si spíš sám pro sebe, ale i tak jsem jeho slova zachytila.

,,Týden?! My se budeme plavit touhle lodí celý týden?"zděsila jsem se jen té myšlenky. Zamrazilo mě z představy, že bych tu měla strávit více dní.

,,A jak dlouho sis tak myslela, že by taková cesta do Ameriky mohla trvat? Dva dny? Ideálně jeden den? To tě vyvedu rychle z omylu, princezno. Mohla bys strávit na oceánu klidně dva, tři týdny. A myslím, že to bys nechtěla,"řekl otráveně Gary a dával mi tím najevo, jak moc jsem ho urazila.

Muži nad jeho slovy uznaně přikývli. Zřejmě měli toho mnoho za sebou a věděli, o čem mluví. Na rozdíl ode mě. Nemohla jsem se jim taky divit, že je má otázka tolik pobouřila. Ani jim to vyčítat. Přece jen jsem byla v těhlech věcech ještě mládě.

,,Tak promiňte. Nechtěla jsem tím působit nevděčně. Jen jsem ještě nikdy lodí neplula. Vše je to pro mě nové, víte,"přiznala jsem a začervenala se.

,,To nic, nováčku, však si brzy zvykneš,"snažil se mě povzbudit jeden z mužů. Petr? Pavel? Jak, že se vůbec jmenoval?

,,Nezlobíme se na tebe, Kate. Jen chceme, aby sis to uvědomila, víš. Ono plout po moři nebo oceánu není žádná sranda. Gary má pravdu. Kdyby nekoupil novou loď s lepším vybavením, co bychom si jinak počli? Dva týdny bychom se tu na 100% ztráceli,"přidal se další z mužů a já se za jeho hlasem rychle otočila. Stál tam špinavý blonďák.