Poslední sluneční paprsek

Kapitola padesátá devátá

Pohled Kate

Vzbudila jsem se uprostřed noci, zpocená a vyděšená. Za tuhle noc to bylo potřetí, co jsem se probudila z toho samého snu. Z mé noční můry, která mě tu zde pronásledovala a nehodlala mi dát pokoj. Tušila jsem, že už znovu neusnu a se spánkem se mohu rovnou rozloučit.

Schoulila jsem se do klubíčka a tupě zírala do tmy, která neměla konce. Opřela jsem se o stěnu a hned nato zanadávala, když mým tělem projel chlad a já se zimou otřásla. Stěna byla lepkavá, mastná a ještě ke všemu ledová. Raději jsem od ní o dva kroky ustoupila. Podlaha byla na tom dost podobně a já se raději postavila.

Kde jsem se to jen ocitla? Rada mě zavřela do vězení? Jsem někde na samotce kvůli svému chování? Je to další jejich zkouška? Co si jenom počnu? Kde je Max?! Kde jsou všichni?

Zavřela jsem oči a soustředila se na svoji schopnost. Pokud jsem se chtěla odtud dostat, musela jsem vidět na cestu. Netrvalo ani vteřinu, co jsem otevřela opět oči. Pohlédla jsem na své ruce a usmála se, když se mi je povedlo rozzářit, ačkoliv jsem byla ve stresu. Ruce jsem spojila k sobě a vytvořila tak potřebné světlo, které jsem vypustila do okolí, aby mi osvětlilo tuto místnost a stalo se mýma očima.

Před sebou jsem spatřovala celu a zděsila se nad její konečnou podobou. Zdi byly pokryté zaschlou krví, prachem a špínou. Přes podlahu sem tam přeběhla nějaká krysa a zapáchalo to tu hnilobou, jako by tu cosi odumřelo až mi z toho běhal mráz po zádech. Místnost mi připomínala mučírnu a nebyla jsem daleko od pravdy, mé domněnky se brzy potvrdily. Spatřila jsem volná visící pouta, již zrezavělá, a jediné okno s mřížemi, nejméně tři metry od země vysoko.

Bylo ticho a přesto jako bych slyšela výkřiky umučených, jejich prosby, nářeky, poslední vzdechy. Cela měla za sebou dost temnou minulost, umíralo se v ní. Byla to místnost smrti. Srdce mi bušilo jako splašené a teprve až teď jsem si uvědomila, že se dotýkám zdi. Musela jsem sem během cesty dojít. Dala jsem svou ruku v mžiku pryč a několik kroků ustoupila od ní dozadu a vyděšeně pozorovala přitom zeď. Ovšem, nedávala jsem pozor na cestu a než jsem stačila jakkoliv zareagovat, zakopla jsem a praštila se přitom pořádně do hlavy.

,,Neposlechla jsi mě,"zaslechla jsem rozzlobený dívčí hlas a zmateně vzhlédla k osobě stojící přímo přede mnou.

,,Copak jsem tě nevarovala? Copak jsem ti neříkala, že máš ještě ten den utéct od nich, od vládců?!  Sakra, Kate! Podívej se, co jsi provedla! Teď jsi tady uvězněná, jsi v pasti a já ti nemůžu nijak pomoct! Proč jsi mě jen neposlechla?!"vyčetla mi dívka a hned nato, co to dořekla, se skácela na podlahu a tvářila se zoufale, zničeně a naprosto bezmocně. Překvapením jsem několikrát zamrkala. Chtěla jsem už něco říct a otevírala ústa, ale žádná slova z ní nevypadla.

Dívka beze slova na mě hleděla a já na ni. Jako by mi z oka vypadla až na její vlasy, které se leskly modrou barvou. Byla mi tolik podobná, až bych si ji dokonce i spletla se sebou samotnou. Vymyslela si ji snad moje hlava? Nebo byla skutečná?

,,Kate, no tak, řekni něco,"naléhala dívka a prosebně se na mě zadívala.

Mlčela jsem a zmateně si ji prohlížela. Kdo byla ta dívka? Byla jsem to já z jiné dimenze?  Něco mi říkalo, že onu dívku znám, ale mé oči ji nepoznávaly. Její hlas mi byl natolik povědomý, ale pro mé uši cizí.

Očima jsem si prohlížela své okolí, každý temný kout až jsem se vrátila zpátky k ní. Nevěděla jsem co říct. Samým šokem jsem ztratila slova a také hlas. Přimhouřila jsem obě oči ve snaze si vzpomenout, ale poté jsem s povzdechem zavrtěla hlavou. V jejích očích se zaleskly slzy a já začínala být zoufalá. Nechtěla jsem ji rozbrečet.