Poslední sluneční paprsek

Kapitola třicátá třetí

Pohled Gabriela

Když jsem se probudil, byla ještě tma. Kolik tak mohlo jen být, pomyslel jsem si. Očima jsem rychle přelétl místnost a zastavil se na hodinách, které ukazovaly něco málo po sedmé. Ještě nikdy se mi nestalo, abych sám od sebe vstal takhle brzy. Ovšem dnes to osud zamýšlel se mnou jinak.

Pravda byla taková, že jsem dlouho nemohl usnout a když se mi to konečně podařilo, tak spánek nevydržel moc dlouho. Byl jsem unavený,  a přesto jsem nedokázal znovu zavřít oči a poddat se spánku. Dost jsem přemýšlel o tom včerejšku. Můj mozek se rozhodl, že mi to bude neustále předhazovat, dokud se z toho jednoduše nezblázním.

Když jsem pochopil, že už neusnu, tak jsem vstal z gauče a posadil se. Brzy jsem se dostatečně probudil a vydal se ke dveřím, ještě předtím jsem na sebe rychle hodil bundu, a vyšel ven. Potřeboval jsem nutně na čerstvý vzduch, být na chvíli sám, v klidu popřemýšlet o tom všem a zároveň si urovnat své zmatené myšlenky a zklidnit hlavu.

Chvíli jsem se mlčky procházel a pozoroval krajinu kolem sebe, ale pak jsem se zničehonic zastavil a v duchu zaklel. Co jsem to zase jen udělal? Sám jsem nechápal, proč jsem to řekl. Proč jsem radši nemlčel. Jsem fakt vůl.

Tak to je ještě slabé slovo, měl bys přidat.

Ozvalo se nečekaně i mé svědomí, co podle všeho mělo také co na to říct.

Hej! Nemáš stát náhodou při mně a rozmlouvat mi, že jím nejsem?

Ne, protože to bys sám sobě lhal a ty to moc dobře víš.

Já vím, že jsem to zkazil, povzdechl jsem si. Musel jsem vypadat jako blázen, když jsem si tu povídal sám se sebou, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno.

Zkazil. Co sis jako myslel, když jsi to říkal? A hlavně, co si teď bude myslet ona? To ti nestačí Rose, když se pokoušíš hned o jinou?

Já se o nic nepokoušel! A Rose do toho laskavě netahej! Nevím, co to do mě v tu chvíli vjelo. Byla to slabá chvilka, prostě. To se může stát přece každému a neříkej mi, že ne.

Zatím se to stalo jenom tobě. Copak? Že by ses nám zamiloval?

Začalo si ze mě mé vlastní svědomí utahovat a já se plácl do čela.

Ne! Tedy, je to jen kamarádka, vždyť to moc dobře víš. Navíc neznáme se zas tak dlouho. Copak to jde se zamilovat do dvou dívek?

To musíš vědět ty.

Já nevím, jsem zmatený. Co mám dělat?

Nikdo ti nemůže říkat, co máš dělat, na to musíš přijít sám.

Jsi fakt svědomí na baterky, to mi ani trochu nepomůžeš? Neporadíš?

Hele, sám sis nadělal tuhle kaši, teď si ji také musíš sníst.

Takže to musím vyřešit sám jen proto, že jsem nepřemýšlel a něco jen tak plácnul?

*povzdech*

Co? Na to mi už nic neřekneš?!

Ale řeknu.

A co?

Seš vážně vůl.

To jsi mi fakt pomohlo, děkuju.

Nemáš zač.

Myslel jsem to ironicky.

Já vím.

Víš co? Poradím si sám, nepotřebuju tě!