Poslední sluneční paprsek

Kapitola dvacátá třetí

Upozornění: Tahle kapitola obsahuje násilí, pokud patříte mezi slabé jedince, nedoporučováno si to číst, pokud ale chcete si to přečíst, tak pokračujte, byli jste varováni.

Před dvěma týdny

Pohled Maxmiliána

,,Stůj!"zvýšila Kate na mě hlas a já se zarazil a nechápavě na ni pohlédl, přitom jsem nevědomky přestal držet její ruku, jak jsem byl jejím náhlým chováním zaskočen. Nečekal jsem takovou reakci a už vůbec ne zrovna od Kate. Nechápal jsem, kde se to v ní vzalo. Předtím spolupracovala a najednou odmítala, když už jsem si myslel, že mi dostatečně věří.

,,Nemáme moc času, pojď,"naléhal jsem a nevěříčně zavrtěl hlavou a veškeré pochyby a nérvozita rázem zmizely. Znovu jsem se natahoval po její ruce, abychom mohli pokračovat dál v cestě, ale než jsem se nadál, rychle s ní ucukla a o krok ustoupila ode mě dozadu. Věnoval jsem jí zmatený pohled a nechápal její odtažité chování.
Byl jsem v šoku. Tohle nebyla Kate, kterou jsem znal. Možná jsem nepoznal její všechny stránky a nenapadlo mě, že bude vzdorovat.

,,Co se děje?"zeptal jsem se rozpáčitě, protože jsem už vůbec nic nechápal. Doufal jsem, že tuhle záležitost rychle vyřešíme, protože běžel čas a každá minuta se stala pro mě drahou. Nemohl jsem to nechat být, měli jsme být už dávno na cestě a místo toho jsme stáli na místě a já se snažil pochopit, co ji tak rozhodilo.

,,To bys mi měl spíš říct ty,"zamračila se a založila si ruce na prsou. Byla celá nesvá, poznal jsem to a také v rozpacích. Byl jsem na tom podobně.

,,Všechno ti vysvětlím, slibuju, ale fakt musíme jít, jinak nestihneme letadlo a-,"naléhal jsem a vyšel s pravdou ven, čehož se ihned chytila a ani mě nenechala domluvit.

,,Letadlo?"skočila mi do řeči a ihned se zarazila. Okamžitě jsem přikývl a doufal, že už pochopí vážnost situace. Chtěl jsem ji dostat odtud pryč, chtěl jsem, aby byla v bezpečí. Čekal jsem na její reakci, ale žádná nepřicházela, jenom se čím dál víc mračila a nepřestávala dávat svou nespokojenost najevo. Se samou nervózitou jsem pošlapoval z jedné nohy na druhou a nepřestával sledovat hodinky na ruce. Čas byl náš nepřítel.

,,Tak už pojď,"naléhal jsem a snažil se o to, abychom se už pohli z místa a pokračovali dál v cestě. Takhle to stíhat jinak nebudeme. Ona však nevěříčně zavrtěla hlavou a já si povzdechl. S ní to bylo ale opravdu těžké.

,,Co je?"nechápal jsem pořád a rozpáčitě rozhodil rukama. Proč stále odmítala a nechtěla mě poslechnout? Vždyť já to myslel dobře! Její odpověďí byl smích, ale ironický smích, jako by to nebylo hned jasné, jenže mně nebylo.

,,A mě se nezeptáš na můj názor?"zeptala se a já pokrčil pouze nad tím rameny a raději mlčel.

,,Já nikam nejedu. Prostě nemůžu. Co by na to řekla teta, kdyby se dozvěděla, že jsem odešla a nic jí o tom neřekla? Ta by se dočista zbláznila,"začala mi vysvětlovat to, co ji celou tu dobu trápilo.

,,To se zařídí,"řekl jsem klidně a mávl nad tím rukou. Vždyť to byla maličkost, její teta by to jistě pochopila. Navíc jsem potřeboval Kate nutně přesvědčit o tom, aby se mnou šla. Potřeboval jsem ji dostat do USA, kde se nacházela tajná společnost nadpřirozených. Jedině tam by byla v bezpečí a naučila by se svoji schopnost plně ovládat. Šlo hlavně o ni. Je víc než důležitá. Opět zavrtěla hlavou a já se k ní přiblížil.

,,Co se ti nelíbí?"zeptal jsem se vážně a hledal pravou příčinu jejího stálého odmítání. Protože muselo být za tím víc než jen její teta. Přitom jsem jí položil ruku na rameno a upřeně jí hleděl do očí. Byl jsem připraven jí naslouchat a vyřešit tím problém, ať už byl jakýkoliv.