Poslední sluneční paprsek

Kapitola pátá

Zbývalo už jen pár dní prázdnin a já se často zamýšlela nad stejnými myšlenkami, které jsem nedokázala pochopit. Byla jsem v poslední době taková tvrdohlavá. Odmítala jsem veškerou pomoc, chtěla jsem všechno vyřešit sama. Často jsem bývala ve svém pokoji, nevycházela ven, jen jsem usilovně bojovala o své dobré vzpomínky.

A už to přišlo.
Dnes to byl ten den, kdy jsem měla poprvé nastoupit do nové školy. Jsem tak nervózní.

,,Kate, jsi připravená?"ozvala se teta Eli.

,,Asi jsem,“řekla jsem nejistě a polkla.

,,Dobře a neboj se, ty to zvládneš, je to jen škola,“řekla teta povzbudivě a mávla nad tím rukou, jako kdyby jít do nové školy, byla ta nejlehčí věc. Jenže nebylo, přeci jen začlenit se, zvyknout si na nové prostředí, na nové předměty, na učitelé a lidi, které neznáte, je taky něco, co může být velký problém.

,,Ahoj,“rozloučila se se mnou teta Eli a dřív, než jsem stihla cokoliv namítnout,  zavřela dveře.

Celá jsem se klepala strachy, měla jsem úzkost, že to tam nezvládnu a ztrapním se už první den.

Naštěstí jsem během cesty potkala Lily a ulevilo se mi, že tam půjdeme spolu a nebudu až tak nervózní. Lily stejně jako já nastoupila do této školy a též bude novou žákyňí. Jeden člověk, kterého alespoň znám.

,,Ahoj Kate,“zamávala na mě potěšeně Lily, též mě ráda viděla.

,,Ahoj Lily,“oplatila jsem jí pozdrav, usmála se a přiběhla rovnou k ní. Divím se, že vůbec není nervózní.

Když jsme stály před onou školou, působila ovšem jinak než jak jsme ji viděly na webových stránkách a naše představy se okamžitě rozplynuly.
Byl to úplný opak. Vypadala jako z hororu. Celá černou barvou natřena, stěny působily chladně a okna měla na sobě mříže. Pouhý pohled na ni mě natolik vyděsil. To nevypadalo jako škola, ale jako vězení.

,,Lii-ly,“zakoktala jsem a polkla obrovský knedlík v puse.

,,Ano?“zeptala se Lily vyděšeně a celá zbledla.

,,Nespletly jsme si náhodou školu?“přesvědčovala jsem se.

,,Taky si myslím,“přitakala Lily a už jsme se obracely k odchodu, za účelem najít skutečnou naši školu, která byla na webových stránkách spolu se slibem, že sem se rozhodně už nikdy nevrátíme. Málem jsme z tohohle strašného místa odešly, když v tu chvíli nás zadržela jedna dívka, která běžela za námi a překazila nám tím naše plány.

,,Slečna Eghamanová? “zeptala se udýchaně a sotva popadala dech.

,,Ano?“řekla jsem zmateně.

,,A vy musíte být slečna Balerová?“otázala se.

,,Ano, jsem,“řekla Lily a obě jsme se na sebe ve stejnou chvíli podívaly s otázkou v očích, zda-li ji jedna z nás náhodou nezná. Ale nikomu z nás nebyla povědomá. Odkud zná však naše příjmení? Kdo to je?

Před námi stála dívka menší postavy s blonďatými vlasy, které byly zpletené do jednoho většího culíku, její oči byly modré jako nebe a na sobě s pýchou nosila školní uniformu, vypadala  elegantně a přesto, že byla menšího vzrůstu, sálala z ní autorita a respekt.

,,Pojďte za mnou,“řekla přísně a dala se do kroku.

,,Počkat, kdo jsi ty?“zeptala jsem se podezíravě a nespouštěla z ní zrak, neznala jsem ji ani Lily ne a měly jsme jít za ní jako poslušní beránci. Takhle to nefungovalo. Dívka se okamžitě zastavila a přátelsky se na nás usmála.