Poslední sluneční paprsek

Kapitola padesátá osmá

Pohled Maxmiliána

,,Souhlasím s Britou. Neměl jsi sem Kate vůbec vodit,"promluvil jsem dřív než stačila Brita cokoliv namítnout. Okamžitě jsem si získal pozornost všech členů.

Svým způsobem jsem se Brity i zastal. Vděčně na mě kývla. Ale to nebylo to, čeho jsem chtěl docílit. Šlo mi jen o bezpečí Kate.

Vystoupil jsem z lesa, kde jsem se doposud skrýval a veškerou jejich konverzaci potají odposlouchával. A s nespokojeným výrazem na tváři jsem pokračoval.

,,Mohlo se jí klidně i něco stát a to vše kvůli tvé lehkomyslnosti! Ohrozil jsi ji na životě, rozumíš tomu?!"zamračil jsem se na Floriána a než stačil cokoliv namítnout, ujala se zničehonic slova Kate. Všechny tím překvapila, jelikož to bylo vůbec poprvé, kdy se rozhodla vyjádřit svůj názor také nahlas. A já ztratil řeč.

,,Dost!"usměrnila nás a jakmile zaregistrovala naši plnou pozornost, maličko jí zrudly tváře.

,,Chci jen říct, že já nejsem žádné malé dítě, abyste všichni se mnou tak jednali! Jsem na tom stejně jako vy. A nikomu z vás nic nevyčítám. To, co se stalo, bylo mé osobní selhání, jasný?! Nikdo za nic nemůže,"na chvíli se odmlčela.

,,Můj příchod vás ještě víc rozhádal,"třásl se jí hlas.

,,Proto přicházím s jediným možným řešením, které bude dobré pro nás všechny. Odcházím! Snad budete všichni spokojení a já vám tu přestanu překážet!"domluvila a každému z nás věnovala rychlý pohled.

Ještě, než nás opustila, pootočila se směrem k Floriánovi a se smutným úsměvem mu sdělila.

,,Děkuji ti za snahu, ale jak vidíš, nemá to smysl. Nepatřím sem!" A poté se rozběhla do lesa.

,,Odcházím."Její slova se mi znovu vybavila v hlavě, ale tak trochu v jiné vzpomínce. Už jednou jsem to zažil. Její odchod. Zmohl jsem se pouze na to, abych pozoroval její vzdalující se postavu. Bylo to jako déja vu. Několikrát jsem zamrkal.

Znovu už ne! Znovu už o ni nemůžu přijít! Znovu ji odejít nenechám!

,,Kate, stůj!"zakřičel jsem za ní zoufale a byl připravený se kdykoliv rozběhnout. Udělal jsem první dva kroky, ale jako by mi četla myšlenky právě Brita, tak mě hned nato zadržela a můj plán tím překazila. Silně mě držela za paži a odmítala mě kamkoliv pustit.

,,Brito, pusť mě! Ty to nechápeš, já musím jít hned za ní!"žádal jsem ji po dobrém a snažil se z jejího silného stisku za každou cenu dostat. Ale na holku, měla celkem sílu až jsem se zastyděl.

Brita razantně zavrtěla hlavou na náznak nesouhlasu. A rozhodla se mi v tom nadále bránit. Zatnul jsem ruce v pěst. Nechtěl jsem jí ublížit. Proč to nedokázala pochopit? Ona by, kdyby šlo o Diega, udělala to samý! Já s Kate potřeboval mluvit, vysvětlit jí, že jsem to nemyslel špatně, jen jsem se o ni bál. Znovu jsem ji odmítal ztratit!

,,Ne. Ty se okamžitě vrátíš na základnu!"rozkázala mi a já se po jejích slovech nesouhlasně zamračil.

Tak tohle nemohla myslet vážně! Než jsem stačil protestovat, znovu se ujala slova a nedala mi jedinou možnost se k tomu jakkoliv vyjádřit, natož jí to nějak rozmluvit.

,,Řekla jsem ne! Prostě půjdeš teď hned na základnu, kde si odpočineš, a Diego tě tam doprovodí. Nespal jsi dva dny, buď rozumný!"dodala ustaraně a já ji propaloval vraždícím pohledem.

Absolutně jsem s tím nesouhlasil a ona si byla příliš dobře toho vědoma. Na to mě dlouho znala, aby předem znala mou odpověď. Uvědomovala si, že mě za žádnou cenu nemůže přesvědčit, abych toho teď nechal a šel si odpočinout na základnu! Nic mi nezabrání v tom, abych šel hledat Kate. Tak proč se jen snažila, když věděla, že to nemá smysl?