Poslední sluneční paprsek

Kapitola čtyřicátá první

Pohled Maxmiliána

Odbila třetí hodina, když jsem ulehl do postele. Přesto, že se to zdála být poklidná noc, nedokázal jsem zamhouřit jediné oko. Chvíli jsem se zaposlouchal do ticha, které přehlušovalo šumění oceánu, vítr a hlasité chrápání mého spolubydlícího Toma.

Otočil jsem hlavu směrem k němu, ke goctorovi, co se nacházel v říši snů a nedbal ohledy na ostatní. Tak moc jsem mu záviděl jeho klidný a ničím nerušený spánek. Usnul hned, co Gary opustil moji kajutu.

Já to však nedokázal. Nedokázal jsem zavřít oči, natož usnout. Důvodem nebyl hluk kolem mě. Na ten jsem byl už nějaký ten čas zvyklý. Příčinou mé bdělosti se staly mé až příliš vtíravé myšlenky. Mozek nastartoval ve chvíli, kdy to bylo nejméně vhodné. Ksakru, byl jsem unavený, potřeboval jsem nutně spát! Byl to snad zákon schválnosti?!

Stále mi v hlavě zněla ta stejná slova. Pořád dokola. Jako by nestačilo, že už jejím příchodem mi zamotala hlavu. Teď se k němu přidala ona slova, která hrála nový druh melodie. Jejich píseň mě dohaněla k šílenství. Převaloval jsem se z jedné strany na druhou a snažil se si zacpat uši. Jako by to mělo nějak pomoci.

Ty ji miluješ. Miluješ ji. Miluješ...

Dost! Tak už dost! Zatracený Gary! Chtěl mě snad dostat do blázince? Upřímně se mu to dařilo. Šílel jsem.

Když je poprvé vyslovil, měl jsem co dělat, abych stál na místě a nepodlomila se mi z tak silných slov kolena. Měl jsem co dělat, abych ta slova vůbec ustal. Náš rozhovor skončil právě jimi. Jeho trest jsem mu měl sdělit zítra. A po tomhle...čert to vem! Byl jen upřímný.

Přesto, byla to pravda? Když to tušil Gary, cítil jsem to stejně tak i já? Že bych se za tu dobu stačil do Kate zamilovat? To, že je pro mě důležitá a zároveň pro svět, je jedna věc. Ale chovat k ní tak hluboké city? Co by si o tom myslela Kate? Vysmála by se mi?

Mozek mě v tom jako vždy nechal. V nejméně vhodnou chvíli se rozhodl přestat fungovat. Jako by mi tím jasně říkal, že je tohle zamyšlení pro něj akorát tak ztráta času, ať si k tomu najdu jiný orgán a jeho přestanu obtěžovat s takovými nepodstatnými věcmi.

Miluju ji? Prohnala se v tom okamžiku mou hlavou nevyřčená otázka.

Mozek se odmlčel a vzal si na několik minut dovolenou, zatímco já se snažil nalézt odpověď. Kate sama o sobě byla pro mě záhadou, ale rozluštit ji? To by bylo zcela nemožné, nad mé síly.

Neznal jsem odpověď. Ať už jsem přemýšlel nad tím sebevíc a kousal se do rtu. Bylo to umučení. Ta odpověď mohla změnit úplně všechno. Celý můj život závisel pouze na ní. I srdce mlčelo. Přitom nenacházela se láska právě v srdci?

Mé pocity byly jako skleněné kuličky na dně pytlíku a stačilo do něj drknout a všechny se do jedné všude rozsypaly. Bylo nemožné je všechny najít. Stejně jako odpověď na tu otázku. Sám v sobě jsem měl neskutečně velký bordel, copak to nestačilo? Musel jsem se trápit ještě tímhle?

Nevěděl jsem to. Ksakru, já to nevěděl. A to, že jsem netušil, jaké city ke Kate chovám, mě na tom trápilo nejvíce. Mé myšlenky byly jako vir. Útočily a nepřestávaly zasazovat údery na barikádu mého srdce a příliš unaveného mozku.

Srdce tlouklo tak zběsile, div, že mi nevyskočilo z hrudi. Hluboko v sobě jsem panikařil. Převalil jsem se na druhou stranu a povzdechl si.

Můj celoživotní úděl zahrnoval být pouhým ochráncem. Tím jsem se snažil stát. Nikdy se mi nestalo, aby mi můj chráněnec zamotal tak moc hlavu. Abych k němu cítil něco víc.