Tvůrci příběhů

Objevení

Blížila se bouřka. Nebe se zakrylo těžkými, šedými mračny, kapky velké jako hrách padaly z nebe a promáčely každého až na kost. Brzy se všichni vesničané z návsi stáhli do svých domovů.
U kašny zůstala stát jediná postava. Malé děvčátko. Děvčátko s fialovými vlasy. Děvčátko, které bylo velice rozčilené. Děvčátko nechápalo, proč musí být zrovna malé děvčátko. Chtělo být alespoň teenager, ale mělo smůlu. Bylo vymyšlené jako šestileté. Děvčátko se jmenovalo Fialová.

Fialová stála na volném prostranství a čekala. Cítila, že to, co se má stát, se stane tady a v nejbližší době. Mokré vlasy jí padaly do
očí a začínala být silně podrážděná.
Zablesklo se. U kašny se objevily tři postavy. Tři dětské postavy, které tam bezpečně před chvílí nebyly.
Fialová k nim zamířila.
"Jdete? " zeptala se s povytaženým obočím.
Nechápavě se na ni zahleděli.
"No hodláte tu moknout, nebo chcete do sucha," zakroutila nad nimi hlavou.
"Do sucha," pípla jedna z postav.
"Tak pojďte," mávla na ně a otočila se směrem ke své jeskyni. Klopýtající promrzlé postavy ji nejistě následovaly.
Dvacet minut cesty lesem bylo ticho. Ve chvíli, kdy dorazili k ohromné, do nebe se vypínající, masivní skále a Fialová se pustila po skalním převisu nahoru, nejstarší z dětí zpanikařilo.
"Tam, tam nemůžu vylézt, to se prostě nepovede," protestovala,"je to totálně mokré."
"Ale prosímtě, Kessidy, to dáš," povzbuzovala ji mladší holka.
"Tobě se to říká, Elen," ušklíbla se nespokojeně, " ale je to mokrý, klouže to a já jsem nešikovná."
"Notak dělej, já půjdu první a Volta tě bude jistit zezadu."
"Jestli spadnu, tak si mě nepřejte! " zavyhrožovala z legrace.
"Tebe, nebo toho, co z tebe zbyde? " s ohníčky v očích zareagoval Volta.
"Ticho buď," okřikly ho naráz.
"Tak jdete, nebo tam hodláte vystát důlek? " křikla na ně Fialová.
Výstup, ač se zdál namáhavý a nebezpečný, byl nakonec mnohem jednodušší, než očekávali. Jen velmi zdlouhavý.
Vystoupali až na rozlehlou skalní plošinu, ze které byl úchvatný výhled do krajiny. Les se táhl na všechny strany, sem tam narušen vesničkou. Přes les tekly dvě řeky a právě na jejich březích ležely vesnice. Sem tam se do okolí tyčil ojedinělý skalní masiv. Pohled to byl úchvatný. Chuchvalce mlhy se přelévaly sem a tam a odkrývaly to, co pod sebou schovávaly. Nicméně z nebe stále padaly prudké řetězce vody.
"Hej," křikla Fialová. "Jdete? "
Všichni tři se na ni otočili a po kluzké skalní plošině ji následovali do jeskyně na druhém konci.
"Je to tu hezké," snažila se o společenskou konverzaci Kess.
" O to útulnější, že tu neprší," ušklíbla se Elen.
"Vemte si deky" pobídla je Fialová ignorující předešlé poznámky," a posaďte se."
Každý si vzal dvě z nabízených dek, na jednu se posadil a do druhé se zachumlal.
"Takže, mé jméno je Fialová," začala hostitelka. "A docela by mě zajímalo, co se vám třem přihodilo a kdo jste."
"Já jsem Kess," začala nejistě nejstarší.
"Elena a tohle je Volta," připojila mladší a ukázala na kluka. Nejstarší vypadala tak na patnáct, mladší, no možná tak na třináct, stejně jako kluk.
"Vy dva ste dvojčata, co?" ušklíbla se s pobavením v oku Fialová.
"Nejsme," rozčílila se Elena. " Jsem o dva roky starší! "
"A o centimetr a půl větší," zamumlala Kess. "My víme."
"Odkud jste? " zkoušela opatrně Fialová záblesk vzpomínek.
Kess se nadechla k samozřejmé odpovědi, která je nacvičená, co se nad ní nepřemýšlí, a pak se zarazila. Přes tvář jí přeběhl údiv. Otočila se na Elen s Voltou.
"Pamatuje si to jeden z vás?" zeptala se nejistě. V odpověď dostala dvojí zakroucení hlavou.
"Nevadí," vydechla Fialová přebytečný vzduch. "Nečekala jsem, že byste si vzpomněli. Mám představu, o co by tu mohlo jít."
"Ano? " otázali se všichni zaráz.
"Pravděpodobně můj Tvůrce píše příběh jak o mně, tak o vás. A moc bych nedala za to, že vás díky tomu každou noc unáší z vašich těl a zasouvá do příběhu. Včera v noci jsem vás krátce zahlédla u kašny na náměstí, kde jste se objevili i dnes," pohodlně se opřela o stěnu jeskyně a sledovala jejich reakci.
"Takže my spíme? " zeptala se zadumaně Kess.
"Je to silně pravděpodobné. Navíc o vás nejspíš někdo píše příběh," ušklíbla se Fialová. "A moc bych nedala za to, že je to jeden z vás. Nebo minimálně někdo vám velmi blízký. Ano. Nepochybně jste ze světa Tvůrců. Jste cítit tak jinak. Jako ona."
"Jak to myslíš, ze světa Tvůrců? " zeptala se podmračeně Elen.
"Tak, jak to říkám. Ze světa Tvůrců. Lidí schopných psát příběhy. Lidí schopných vytvářet další a další světy. Lidí schopných tvořit bytosti. Ať už jsou toho schopni krátce přes Říši snů nebo dlouhodobě skrz Nekonečna fantasie. Už mě chápete? " protočila oči v sloup.
"Trochu," přikývla Kess.
"Zkrátka a dobře, " spjala ruce nad hlavou a zvedla zrak vzhůru, "když tam u vás, ve světě Tvůrců, někdo napíše příběh, tak stvoří svět. A může to být jakýkoli svět. Může to být pararealita k jeho světu, ve které existují kouzla, nebo svět plný růžových žužu jednorožců."
"A můžeme tu umřít?" zjišťovala opatrně Kess.
"Jistě. To jsi nikdy neslyšela o nikom, kdo zemřel ve spánku na zástavu srdce? " odfrkla si pohrdlivě.
"To zní děsivě," oklepal se Volta. "Myslím ty žužu jednorožce," upřesnil.
"Už jsem takový svět viděla," posměšně si odfrkla. "Nebylo to děsivé, bylo to odporné, lepkavé a rozhodně ne místo, kde byste chtěli trávit čas."
"Jak ty víš o světě Tvůrců? " zajímala se Kess.
"Znám se s jedním Tvůrcem," odpověděla po chvíli rozmýšlení. "S jedním jediným tvůrcem. Musela to být ona, kdo píše tenhle příběh. Nikdo jiný o mně neví. Možná je to jeden z vás. Jestli se dosadila do vlastního příběhu a dobrovolně, tak je neskutečně hloupá. A jestli takhle vystavila riziku své přátele," zamračila se ještě víc.
"Jde o to, že bychom mohli umřít? " zamyslel se Volta.
"V zásadě ano," kývla Fialová.
"Ale jestli je to někdo z nás, tak by přece nenechal nikoho umřít, ne? " namítl nejistě.
"Na jeho vůli už teď nezávisí," pronesla pochmurně," příběh má svůj vlastní spád, směr, děj i život a jakmile je započat, musí i skončit. Jen využívá Tvůrce, aby byl stvořen a aby se mohl odehrávat. A to, jak bude příběh vykreslen, záleží jen na Tvůrci. Když se Tvůrce vzepře a psát přesane, příběh se dokončí sám a není cesta ho zastavit. A většinou uražený příběh končí špatně. Záleží jen na tom, kolik péče, lásky a času Tvůrce příběhu dá. A jaké má vyjadřovací schopnosti a zkušenosti. Kdysi jeden velmi prohnaný Tvůrce dokázal tímto způsobem zabíjet lidi. Psal horory. Povedlo se mu vědomě zabít více než patnáct lidí přes sny. Proto je to tak nebezpečné," zdůraznila ke konci. "Naštěstí ne do všech příběhů je možné někoho podsunout. Nicméně ostatní lidé ze světa Tvůrců mají pocit, že zemřel krásně a bezbolestně. To, že ho něco roztrhalo na kusy, už se neřeší."
"Jak se znáš s Tvůrcem," vyzvídala Elen.
"Stvořila mě," odpověděla jednoduše. "Jako svoji kamarádku. Fiktivní samozřejmě. A jak ji znám, tak budete mít nějaké zvláštní schopnosti. Chcete vidět vodopád? " změnila náhle téma.
"Rádi," kývla Kess.
Fialová je zavedla po skalní plošině směrem po obvodu skály, ve které se jeskyně skrývala. Přes úzkou, nebezpečnou a kluzkou lištu je za hlasitých protestů Kess dovedla na opačnou stranu nemálo široké skály. Už zdálky bylo slyšet dunivé hučení obrovského vodopádu. Zanedlouho se římsa rozšířila v pohodlnou a bezpečnou plošinu a před nimi se objevil vodopád. Leskl se v měsíčním světle a vrhal okolo sebe barevné odlesky. Bílá pěna odstřikovala od proudu a kropila skalní římsu.
"Už jenom tohle vypadá podezřele v jejím stylu," zhodnotila s úšklebkem Fialová. "Nikdo jiný by nevymyslel vodopád na vrcholku skály, který proudí ze středu země, duhově se leskne a když si z něj v jednom určitém místě naberete vodu, plivnete do ní a řeknete 'Ahoj borůvko' do deseti vteřin od plivnutí, tak nabraná voda zezelená a dostane příchuť maliny," zašklebila se na vodopád.
"Kecáš," vydechla nevěřícně Elen, "to je totální diskriminace melounů."
"Vypadám na to snad?" povytáhla obočí. "Pravdou je, že možná trochu bláznivá je. Jeden čas se bavila představou, že by v jejich absolutně obyčejném světě skřížila ještěrku, papouška a plamenomet, aby měla draka, ale tak nějak ji to brzo přešlo. A myslím, že melouny jsou na ni asi prostě moc zelenina."
"Neskutečné," vydechla Kess. "Musím zjistit chemické změny všech složek směsi vlivem kouzla."
"Nechceš se jít vykoupat, Elen? Ten vodopád je přímo ve tvém stylu," šťoural Volta.
"Ani náhodou," vysoptila," to akorát tak ty seš dost blbej na to, abys tam skočil."
"Ty přece normálně podobný věci děláš, ne? "
"Nelži! Seš úplně pitomej?! Máš snad pocit, že se vrhám do vodopádů, nebo co?" začala se vztekat a vypadalo to, že se schyluje ke rvačce.
"A ještě mi chvíli tvrď, že nejsou dvojčata," zamumlala směrem ke Kess Fialová.
"Nejsou," zavrtěla rázně hlavou.
"No to mě podrž. Vždyť ještě před chvílí vypadali, že jeden bez druhýho nedaj ani ránu. Navíc vypadaj úplně stejně. A teď se rvou," zaznamenala.
Elena udeřila Voltu do ramene. Ruply jí nervy.
"Au, seš blbá, nebo co? "rozkřikl se naštvaně Volta.
"Hej, neperte se tam," zavolala Kess s jistotou, že to stejně k ničemu nebude
"To leda tak ty," plivla po něm zpátky.
Volta se rozmáchl, Elena mu uhnula a pěst s křupnutím přistála na skále.
"Jauvajs," zamumlal.