Msta. Všechno ve vesmíru je poháněno, nejlépe mstou. Věděl jsi, že i příběhy se mstí? Schválně si projdi svoji knihovnu. V kolika z nich bys přežil?
Když příběh zůstane nedopsaný, zatrpkne a rozhodne se skončit špatně. Inu, pošleme pár neschopných h...
"Co budeme dělat teď?" zeptala se Kess. "No, vzhledem k tomu, že už se blíží východ slunce, tak já tu předenuju," založila si ruce za hlavou Fialová. "Co to je?" podivil se Volta. "No, jako přenocovat, ale ve dne," vysvětlovala spokojeně Fialová. "Vy se odporoučíte a já tu zůstanu." "Jak moc je velká pravděpodobnost, že nás sněžné příšery najdou dřív než my je?" zeptala se Kess. "Vidím to tak padesát na padesát," pokrčila rameny Fialová. "Spíš se bojím, že mě najdou dřív, než se vrátíte. Nerada to říkám, ale jsem na vás kapku závislá. Kromě vědomostí a zkušeností nemám skoro nic." První paprsky ranního slunce se draly skrz mračna na obloze a nebe se začlo rozednívat. "Ach jo, tady si nikdy neužijem žádný pořádný východ slunce, to je tak nefér," posteskl si Volta. V zápětí všichni zmizeli. "Takže další den na přežití," ušklíbla se Fialová. "Výzva přijata." Zvedla se ze země, protáhla a sesbírala tři barevné kameny, které tam zůstaly ležet po zmizení tří lidí.
"Fialová? Můžeš nám vysvětlit, kde jsme?" zeptala se podrážděně Elen. "Na stromě," zněla kousavá odpověď tázané. "A jestli se chceš zeptat proč..." "Našli tě dřív, než my je," pokrčila rameny Kess. "To je v podstatě jasné." "A ještě chvíli a jim bude z tohohle hluku jasné, kde jsme," obořila se Fialová na Voltu s Elen, kteří se na větvi hašteřili. "On za to může," bránila se popuzeně Elen. "Začal si." "Kdybys nebyla samonasrávací, tak se nic takového neděje," odsekl Volta. "Oba držte zobáky," sykla Fialová. "Ale já tu žádného kosáka, kterému bych ho podržel, nevidím," zatvářil se na oko zklamaně Volta. V dáli se ozvalo táhlé zavytí. "Co to bylo?" zbystřila náhle Kess. "A sakra," odplivla si Fialová. "Už nás našli." "Kdo?" zeptala se Elen. "Sněžný monstra. Příšery vybudovaný z ledu a sněhu," pokrčila rameny Fialová. "Co bys čekala na hranici Everfrostu?" "Medvídka Pů?" zeptala se pobaveně Elen. "Hele, a co zkusit udělat z baterky plamenomet?" navrhl Volta. "To by byla husťárna." "Ne, nepouštěj to!" křikla Fialová. Ale pozdě. Z baterky vytryskl oslnivý sloup ohně a zmizel v mracích temné noční oblohy. V zápětí ho Volta s výrazně menšími plamínky v očích nechal zmizet. "Proč mám jen pocit, že mě tu nikdo neposlouchá," povzdechla si Fialová, "minimálně s tou baterkou to zásadně nevychází." "To bylo tak op," řekl nadšeně. "Nevím co to bylo," odfrkla si Fialová, "ale pokud doteď nevěděli, kde jsme, tak teď už to ví najisto. Pochybuju, že by obrovský, zářivý sloupec ohně někdo přehlídl, i kdyby byl slepej a blbej." "Hele, co se stane, když dám nižší chod?" mudroval Volta. "Ne..." začala opět Fialová, ale Volta byl rychlejší. "No tý brďo," zářil Volta, když baterku opět vypnul. "Vono to teďka má dostřel jenom dvacet metrů." "Tak to už nehrozí, že upálíš Marťany," zívla Elen. "Volto, buď tak laskav," došla Fialové trpělivost, "a pokus se nezapálit ten strom, na kterém sedíme." "No jo, no jo," mumlal si Volta a zkoumal baterku. "Ale až sem přijdou, tak jim můžem podpálit ty ledový zadky." Náhle se strom prudce otřásl. "Hmmm," protáhla Fialová, "zdá se, že nebudeme čekat dlouho." Pod stromem se shromáždilo několik monster. Jeden vlk o velikosti menšího koně, cosi stojícího na dvou zadních a částečně pokrčených nohou a obrovský ledový ještěr. Všem z chřtánů trčely dlouhé, ostré a nebezpečně vypadající rampouchy. Kam došlápli se začala na stéblech trávy tvořit jinovatka, která po chvíli jejich nepřítomnosti zase roztávala. Jejich prázdné oční důlky zdaleka nebyly na nich to nejděsivější, i když hrůzu naháněl celý jejich obličej. Nejděsivější ze všeho byly spáry pokryté krví.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Tihle týpci se mi nelíbí," postěžovala si Kess. V zápětí se monstra začala šplhat po tlustém kmenu vzhůru. "Voltechu nakopej jim ty jejich zmrzlý prdele!" zařvala energicky Elen. "Elen," okřikla ji Kess, "jak to mluvíš?!" "Chceš snad, aby tě sežrali?" ohradila se Elen. Volta natěšeně zapnul plamenometnou baterku a namířil ji na příšery lezoucí nahoru k nim. Ty ječely a dopadaly na zem v kapkách vody. Ale ledové bytosti nebyly jediné, na koho oheň zapůsobil. Strom chytl od kořenů a oheň se vesele rozlézal a dělal z nebohého stromu nádhernou, plápolající pochodeň. "Že já něco říkám," zamumlala si pro sebe Fialová. "Volto, dělej, potřebujem vítr," dloubla do něj Kess a začala si horečně na obě ruce čmárat vzorečky. "Teď si je hlavně nepoplést," mumlala si soustředěně. Nejdřív ukázala jednou rukou na baterku. Pak druhou na každého z nich. "Jo tenhle trik," vykřikla spokojeně Elen a hmátla po Fialové, která k ní byla nejblíž. Kess se jí také chytla, jen Volta si ještě hrál s baterkou. "Hlavně ji nezapínej teď, nejdřív se chy..." začala Fialová, když Volta neomylně zapnul baterku a odletěl bez nich. "Že já vůbec něco řikám," zavrtěla rozčileně hlavou Fialová. "Vždyť to nemá vůbec cenu." "No to je blbec," komentovala Elen. Kess se jí už ani nepokusila okřiknout. Jen sledovala, jak se Volta vzdaluje, nemotorně otáčí a vrací. V zápětí prosvištěl okolo nich. "Soráč, já vás tu asi zapomněl," křikl, když je míjel. Pak se otočil a snažil se je strefit. Po třech neúspěšných pokusech jim plameny začaly olizovat nohy. "Voltechu dělej," křikla Elen, "za chvilku se tu usmažíme." "No jo, no jo, vždyť už letim," zabrblal nespokojeně. "Smažit se technicky vzato můžeš jen na oleji nebo tuku," podotkla Kess, "my se uškvaříme a uhoříme." "To ti připadáme málo tlustý a špekatý nebo jak?" ušklíbla se Elen. Volta je konečně trefil. Přímo na spojené ruce Elen a Fialové zády. Celá skupinka se dala do prudkého pohybu do strany a o nohy jim šlehaly větve korun stromů. Fialová Voltu čapla za ruku. V zápětí zamířili vzhůru do nebe. Let s Voltovou baterkou a Kessinou antigravitací byl nadmíru zajímavý už jen proto, že Volta směr letu příliš ještě ovládat neuměl. Dělali ve vzduchu osmičky, přemety i jiné akrobatické kousky do všech směrů i stran, ale kupodivu se pohybovali přibližně požadovaným směrem. Zanedlouho spatřili místo, kde se les měnil zčista jasna na ledovou pustinu. "Připravte séé," zakřičel přes hučení větru Volta, "budeme přistávat." Přistání neproběhlo hladce. Neproběhlo ani v klidu a rozhodně nebylo jednoduché. Ale nenastaly žádné velké komplikace a nohu si také nikdo nezlomil. Při dopadu měli pocit, že mají všechno z želatiny. Trochu zapružili a náraz cítili výrazně méně, než předpokládali. "Těsně před dopadem jsem nám dodala superpružnost na vyrovnání výměnou za vrácení gravitace," supěla Kess a mazala vzorečky z rukou. "Je to fuška, to vám řeknu." "Hej Kess, už sílíš," ocenila ji Elen, "tentokrát ses nesesypala po použití více vzorečků." "Ono hodně záleží na tom, jaké vzorečky, na jaký předmět a jak dlouho," pokrčila rameny Kess. "To ti snad připadám jako předmět?" urazila se na oko Elen. "Technicky?" zvedla obočí Kess. "A kde to jsme teď?" přerušil je Volta a rozhlížel se kolem. "Vypadá to na ledové pole a pustinu," pokrčila rameny Fialová, "naším úkolem by mělo být dokončit poslání těch, kteří byli kdysi hlavní hrdinové tohoto příběhu."
