Tvůrci příběhů

Hříbek v akci

Kdyby nebyli neviditelní, stráže už by asi zvažovali psychologickou prohlídku kvůli poskakujícímu hříbku. I přesto, že se nacházeli v kouzelném světě, poskakující hřiby plazící jazyk tu nikdy nebyly zvykem. Obzvláště ne v žaláři. V nejstřeženější části honosného zámku.
"Kam teď?" zašeptal Volta tak hlasitě, že sebou Fialová trhla.
"Nechceš rovnou začít křičet?" osočila se na něj Elen.
"A nechceš ty?" odpálkoval Volta.
"Mám z tebe udělat paviána, abys řval o něco hlasitěji?" ušklíbla se Elen.
"Dost!" zarazila je Fialová, "máte pocit, že je nezbytně nutné, aby nás našli v prvních padesáti metrech chodby?"
"Tak nemá bejt blbá," odsekl Volta.
"To by von nesměl bejt blbej," vypálila Elen.
"Kdo že nemá bejt blbej?" otočil se na neviditelnou sestru Volta.
"Ty přece," trvala si na hádce Elen.
"Jestli se tu neviditelný začnou rvát," mumlala si pro sebe Fialová.
"Já se na to docela těším," ozvala se vedle ní Krista, "ještě nikdy jsem neviditelnou rvačku neviděla."
"Já taky ne," zahuhlala vedle ní Kess, "a myslím, že ani nepotřebuji."
Hádku prudce narušila dvoučlenná hlídka. Einherjové ve zlatých uniformách se vynořili zpoza rohu.
"Neslyšels něco?" naklonil se jeden k druhému.
"Taky se mi něco nezdá," přikývl razantně druhý a oba pozvedli kopí.
"Kdo je tam?"
Právě tuto chvíli si vybral hříbek na seznamování. S veselým štěknutím vyrazil k vojákům a začal se jim lísat k nohám. Neštěstí přálo tomu, že voják nedopatřením ubohý neviditelný hřib nakopnul. Párkrát zamrkal a pozoroval prostor u svých nohou.
"Myslím, že je tu někdo neviditelný," oznámil kolegovi.
"Nikdo ani hnout," sykla Fialová, ale Elen už byla v ráži.
"Tys nakopnul Piškotka!" začala se rozčilovat, "ty velkej, pitomej, surovej, zlatej brouku!"
Oba se překvapeně otočili do prázdné chodby. V zápětí jim kopí vypadla z rukou. Začali se neuspořádaně motat a vydávat velmi hlasité bzučení. Občas narazili do sebe navzájem, do zdi nebo něčeho v chodbě.
"Zdrháme," křikla tiše Fialová a rozběhla se chodbou v naději, že ostatní třeba slyší, kam jde.
Po chvíli běhu dorazili ke schodům hlouběji do podzemí.
"Tam musí být kobky," ukázala dolů po schodech Fialová.
"Já - už - nemůžu," funěla Kess.
"Ještě poběžíme zpátky," upozornila ji vesele Krista, která se ani nezadýchala.
Fialová prudce seběhla schody. Ostatní ji následovali. Po stěnách se táhly děsivé malby.
"Tady bych bydlet nechtěla," ukázala prstem na malby Kess, než jí došlo, že ji stejně nikdo nevidí."
"Tady se taky moc nebydlí," odfrkla si Fialová, "je to pro vězně."
"Zamčeno," zamumlala rozčileně, když vzala za kliku.
"Teď je správná chvíle na dematerializaci, Kess," prohodil Volta.
"Hmm," zabručela si oslovená, "už jsem ti jednou říkala, že nemám nejmenší ponětí, jak na to."
"Ani nezkoušej bouchací kuličky," varovala rychle Fialová, "nevím, jak dlouho jim potrvá, než objeví ty dva brouky, ale zemětřesení by téměř jistě nepřehlídli."
"Za těma dveřma je nějaký šramot," ozvala se Kess.
"Odstupte a přitiskněte se ke zdi," sykla Fialová.
Ve dveřích zarachotil klíč. Dva vojáci ve zlatých uniformách vyšli ven. Dveře za nimi zapadly. Než se to však stihlo udát, bylo slyšet pár tlumených hup, hup, hup. Hříbek.
Vojáci prošli kolem nich. Když zmizeli nahoru po schodech, Fialová si oddechla.
"Zamkli za sebou," zamumlala rozčileně.
"Kde je Piškotek?" ozvala se ostře Elen, "Piškotkůůů!"
"Ticho buď," obořila se na ni Kess, "myslím, že se propletl těm vojákům mezi nohama a veskákal dovnitř. Jen co otevřeme ty dveře, tak ho najdeme."
"Pitomý dveře," rozčílila se Elen a prudce do nich kopla. Ve dveřích to cvaklo a pomalu se začaly otvírat.
"Tys přesvědčila dveře, aby se otevřely," otočila se jejím směrem překvapeně Fialová.
"Vzteklá Elen, které stojí něco v cestě, přesvědčí cokoli o čemkoli," mávla rukou Kess.
"Pitomý dveře," zavrčela znovu Elen.
"Zřejmě se tvoje schopnosti nevztahují jen na živé bytosti," poznamenala Fialová.
"Jdeme, nebo tu hodláme vystát ďůlek?" zeptala se Krista, "už se docela těším na toho drzýho týpka."
"Jo, ten se ti bude líbit," drcla do ní Kess, "je fakt hezkej."
"Hmpf," zabrblala Fialová.
Začali se proplétat podzemními chodbami, kde v celách za zářivými zábranami trčely ty nejpodivnější bytosti.
"Ááá, to je Loki!" začala Kess najednou nadšeně ukazovat na jednu celu. Černovlasý a očividně znuděný týpek ležel v křesle a listoval knihou.
"Hej, ty," zavolala na něj Fialová.
"Chcete něco?" ozval se a otočil stránku knihy, od které ani nevzhlédl.
"Dostat tě odsud, mamlasi," odpověděla Fialová.
"Posílá vás Anežka?" zvedl krátce pohled.
"Jestli myslíš Aničku, tak ano," odfrkla si Krista, "ten se mi nelíbí. Má něco do sebe, ale nemyslí mu to zrovna."
"Někoho takhle nakřáplýho nevidíš každej den," souhlasila s ní Kess.
"Ani jméno svojí přítelkyně si nepamatuje," lamentovala Krista.
"Myslíš, že mě zajímá nějaká smrtelnice?" povytáhl pohrdlivě obočí Loki.
"Měla by," pokrčila Fialová rameny, "hádej, kdo nás poslal, abychom tě odtud dostali."
"Koukám, že jste o kousek vynalézavější, než předchozí skupinka," ušklíbl se pohrdlivě Loki, "ta skončila támhle," ukázal prstem na protější stěnu, "navíc, kdo tvrdí, že s vámi chci jít."
"To svět neviděl," plácla se rukou do čela Fialová, "on s námi ještě nepůjde."
"Teď mi tak došlo," naklonila se Kess k Fialové, "proč má ta holka tak strašně blbý a tuctový jméno? Vždyť se to vůbec nehodí."
"Někteří tvůrci jsou kapku nekreativní," pokrčila Fialová rameny,  "vůbec jim nevadí, že to jméno je v kontextu úplně pitomé. Vsaď se, že ta holka je naprosto průměrná a obyčejná. Pravděpodobně úplně tuctová. A má nějaké naprosto šílené schopnosti, nebo nějakou úplnou záhadou se dostala do kontaktu s tímhletím a ten se do ní zamiloval," ukázala na Lokiho, "jo a taky určitě občas zadrží dech, aniž by o tom věděla, a pak si vydechne."
"Myslíš, že se do ní zamiloval, když si ani nepamatuje její jméno?" podivila se Kess.
"Blafuje," mávla rukou Fialová, "má strach, že kdyby to někdo zjistil, tak se k němu přes ni dostane. Řekla bych, že to bude vrchol autorské vynalézavosti té ubožačky, která tenhle příběh napsala."
"Hmm," rozhlížela se kolem sebe skepticky Kess.
"Jop, tak nějak," plácla ji po zádech Fialová, "upřímně doufám, že tvoje autorské dovednosti nás dostanou trošku jinam."
"Tak jistá bych si nebyla," zapochybovala Kess.
"Nic jiného než doufat nám stejně nezbejvá," ozvala se za nimi Krista, "já si náhodou myslim, že to tak zlý neni. Jakože, něco přeci jen už zvládáš, nevypadá to tu jak na hnojišti a ještě nikdo nechcípnul. Co myslíš, že si myslej ostatní čtenáři?"
"No," odfoukla si Kess, "těžko říct. Asi by mě to taky zajmalo."
"Jakože, mohlo by to bejt třeba trochu víc...no..." hledala Elen správný výraz.
"Vypsychlý?" otočila se k ní Kess.
"No, jakože," zamyslela se na chvíli Elen, "já ráda píšu vypsychlý věci. Ale asi bych v něčem takovym nechtěla bejt. Ne. Když nad tím tak přemejšlim, takhle je to dobrý. Mám Lokiho a to mi stačí."
To osobu v cele donutilo zvednout pohled a začít se jim věnovat.
"Koho že máš?" zeptal se chladně.
"Lokiho přece," odpověděla Elen jako by se nechumelilo, "Piškotkůůů!"
Elen pravděpodobně nastavila náruč a houba jí tam dle zvuků s nadšeným štěknutím skočila.
"Jmenuje se Loki da Piškotek.
"Dobře," zvedla se postava elegantně od stolu, "zaujali jste mě. Půjdu s vámi."
"Jaká čest," ušklíbla se Fialová.
"Mělas pravdu," naklonila se Krista ke Kess, "docela ujde."
"Viď," zašeptala Kess zpátky, "věděla jsem, že ho oceníš."
"Asi se musíme dostat skrz tu bariéru," poukázala na kouzelnou zábranu Fialová, "nějaké návrhy?"
Všichni na chvíli ztichli.
"Nikdo nic?" zeptala se Fialová, "ne?"
"Je tu ticho, jak když se učitel na něco zeptá," zamumlala Kess.
"A co zničit zdroj?" navrhl Volta.
"A jak ho najdem?" ušklíbla se Elen.
"Hmm," zabručel Volta, "na tom něco je. V mimozemských technologiích se úplně nevyznám."
Nastalo ticho na další chvíli.
"A co kdybys ze šroubováku udělal virguli?" navrhla Kess.
"Vyhuli?" podivil se Volta, "co to je a k čemu to je dobrý?"
"Ne vyhuli, virguli, ty jeden," pokusila se ho praštit po hlavě Kess, ale vzhledem k neviditelnosti ho netrefila, "to je takovej proutek, se kterým občas lidi hledaj vodu."
"A k čemu nám bude najít vodu?" nechápal Volta.
"Nebudem hledat vodu," zatvářila se kysele Kess, "budeš hledat proud energie, až najdeš její zdroj."
"Tak jo," pokrčil Volta neviditelnými rameny, "to zní použitelně. Pokud po mě nechceš, abych to slovo vyslovil."
Chvilku se ozývalo tlumené štrachání.
"Možná to mám!" hlásil Volta, "tady v té stěně ta bedýnka je možná zdroj."
"Možná nebo určitě?" zabručela Fialová.
"Se zeptej vyhule. Copak já vim, jak to funhůje?"