Tvůrci příběhů

Obelisk

"A to bylo jako co?" zeptala se nevrle Elen.
"Těžko říct," pokrčila rameny Fialová, "nepředpokládám, že si můžem jen tak nakráčet k některé ze stvůr a zeptat se jí."
"Velkolepé, takže v tomhle mrazáku budeme něco hledat," zabručela Kess a zimomřivě si třela ruce o sebe.
"Ale notak, vždyť to není tak zlý," ušklíbla se Elen, "není to zrovna demoverze krematoria, ale co."
"Zmrzneme na rampouchy. Jen počkej, až se ti spustí nudle z nosu a pak ti zmrzne. Je to sice pitomost, ale do podobných situací se hodí. Furt ti říkám, že se máš víc oblíkat," reptala Kess a klepala se zimou.
"Ale mně vůbec není zima," odporovala Elen.
"Žádný borůvky si nejedla, tak proč máš fialovou pusu a klepeš se jak ratlik, když ti není zima?" zeptala se skepticky Kess.
"Mně neni zima a určitě se neklepu, to teda ne," odporovala Elen.
"Ještě štěstí, že jsme od jejího Víličenstva dostali teplé oblečení," zašklebila se spokojeně Fialová, když jim každému rozdávala jeden plášť.
"Žes to neřekla dřív," zamrmlala Kess a rychle se do pláště zabalila.
"Víly i přes to, že je jim to k prdu, uměj velmi dobře vyrábět zimní oblečení," ocenila plášť znalecky Fialová, "jen by možná do bílé polární pustiny nemuseli šít pláště v neonových barvách. Nevím, jestli je ještě lepší nápad, jak na sebe v bílém poli upozornit, než nosit sytě oranžový plášť. Můžem tak akorát doufat, že sou ty příšery barvoslepý."
"Nějakej v lepší barvě nemaj?" zeptal se Volta s nešťastným pohledem na kanárkově žlutý plášť, který mu byl přidělen. "Vždyť v tom budu vypadat jak v banánový šlupce."
"Ty si nestěžuj," zasupěla naštvaně Elen, zabalená v tak jasně růžovém plášti, že to skoro bolelo do očí.
"Já vypadám jak chodící maršmeloun. Víš přece, jak růžovou nenávidim."
Kess se na ně zpoza sytě červeného, upírského pláště dívala a tiše si gratulovala k výhře barvy.
"Takže jdeme,"zavelela Fialová a její fialové vlasy v tu chvíli vynikly v kontrastu s neonově oranžovým pláštěm a polární pustinou.
"Vidíte ten sloup v dálce?" zeptala se náhle Kess a zamžourala do daleka.
"No fakt že tam něco je," kývla Elen.
"A je to vééélký," přidal Volta.
"Tak nemelte a poďte, ať jsme brzo tam,"zamumlala Fialová a přitáhla si plášť blíž k tělu. Brzy došli na velkou plošinu, kde ze země trčel kamenný obelisk vysoký přes deset metrů. Na jeho úpatí byl nápis v podivném jazyce.
"Co to tam stojí," zeptala se zmateně Elen.
"Nevím," pokrčila rameny Kess. "Neumím ani ten jazyk, ani to písmo."
"Je to zvláštní," upravila si plášť na rameni Fialová, "ten jazyk je mi povědomý, ale neumím ho číst. Asi máme smůlu."
"Jé hele, písmenka," podivil se nadšeně Volta.
"To sis všim brzo," ušklíbla se Elen.
"Ferkel abacus grue wurzel, co to je za slova?" zamračil se Volta.
"Ty to dokážeš přečíst," spadla údivem Fialové brada.
"To sem si fakt nikdy nemyslela, že dyslektickej Volta, kterej má problém s čtením jakejchkoli písmenek, nám bude předčítat," brblala si pro sebe nespokojeně Elen.
"Tomu, už rozumím," kývla Fialová, "mohl bys číst dál, abychom věděli víc?"
"Co se z toho dá dozvědět?" ptala se zmateně Kess.
"Čti, já si to přeložím," mávla rukou Fialová.
Volta pokračoval ve čtení a Fialová bedlivě naslouchala.
"Tak shrnout by se to dalo asi takhle," řekla, když Volta dočetl.
"Zhruba je to o tom, že kdysi byla tahle země normální a ne zmrzlá a plná sněžnejch bestií. V týhle věci," ukázala na kamenný obelisk," byla jiná věc, co se jmenovala ohnivá perla. A někdo ji čórnul a schoval a od tý doby to tu neklape jak má a je tu kosa. A když se perla vrátí na místo, tak bude zas všechno oukej."
"Jsi si jistá, že je to tam takhle řečený?" nakrčila obočí Kess.
"No, nejsem si jistá, jestli je to perla, nebo holá hlava, ale na tu perlu to vypadá spíš, ne?" pokrčila rameny Fialová, "a pokud to nepotřebuješ zrovna ve veršované verzi, tak to zní zhruba takhle. Taky to tvrdí, že je ta perla schovaná kus vocaď někde v nějakým tentononc, nevim, jestli bludiště, podzemní chodba, pevnost nebo tak, to jsem nechytla."
"Tak na co čekáme," zamnul si Volta nedočkavě ruce, "jdeme to tam vyhodit do vzduchu," zvedl nadšeně nad hlavu pytlík bouchacích kuliček.
"Zdá se, že sem přijdeme s tím, co je večer v kapsách kalhot, které jsme měli jako poslední," odtušila Kess a cucala bonbon. "Dáte si někdo taky?"
"No, aspoň že tu nejsme v pyžamu," zamračila se Elen na okolí.
"Škoda, že si nemůžete dát do kapes něco fakt užitečnýho, když o tom nevíte, že to máte udělat," posteskla si Fialová.
"Co bys považovala za užitečné a strčitelné do kapsy?" zamrkala překvapeně Elen. "Jako jo, Voltovi se toho hodí dost, ale mně a Kess je to většinou na nic."
"Třeba nůž," pokrčila rameny Fialová. V zápětí Kess vyprskla smíchy.
"Mám jeden v botě, dva v kapsách a kdybych měla klobouk, tak další v klobouku," informovala ji s kamennou tváří Elen.
"Já mám s sebou jen dva, vybavený a s větší čepelí. Normálně je ale nosím jen v taštičce u léků," přidala Kess.
Fialová se na ně nevěřícně podívala a rychle zamrkala. "A kolik jich má tamten?"ukázala palcem přes rameno na Voltu.
Obě se na něj unizóno ohlédly a jako jedna prohlásily :" Žádný. Ten má bouchací kuličky a šroubovák."
Fialová rychle zamrkala ještě jednou.
"Dobře, přestávám se snažit tomu rozumět."
"Ty hele, myslíš, že by šroubovák byl schopnej udělat sonickej šroubovák jako z Pána času?" nadchla se pro tu myšlenku Elen.
"Tak to netuším a ani nevím, jestli bych to chtěla vědět," zakroutila hlavou Kess. "Rozhodně vím, že s pytlíkem superbouchacích kuliček má víc munice, než anglické dělostřelectvo. Tohle je pyrotechnika na úrovni. Jestli něco odpálí v podzemí, tak se ven asi živí nedostaneme."
"Tak co se vydat na cestu?" navrhla Fialová. "Podle nápisů a značek bych měla poznat, kam jít," zahloubala se do nich.
"Já bych šla tam," rozhlédla se Elen kolem a ukázala jedním směrem.
"Když dovolíš, nejdřív bych to prozkoumala," zavrčela Fialová. Po pěti minutách usilovného zkoumání dospěla ke stejnému závěru, jako Elen.
"Jaks tohle věděla?" zeptala se jí zamračeně.
"Nevěděla," pokrčila lhostejně Elen rameny.
Fialová se otočila pro vysvětlení na Kess a ta jí to během cesty za chůze pobaveně vysvětlovala.
"Je to to tipování směru. Máme ho všichni, akorát Elen je v tom nejlepší. Vůbec nevíme, kam jdeme, ale určitým způsobem prostě tušíme kudy. Vybereme si směr a tím jdeme. My máme ve zvyku se hodně ztrácet, takže je to poměrně užitečná věc," pokračovala, "nedávno jsem natipovala skoro správně, asi s jednou chybou, slepou mapu na státy USA. A nechá li se stranou, že jsem ji natipovala a psala do ní vzhůru nohama, tak docela dobrý. Je to prostě tipařský štěstí."

Pro ty, co by se snažili rozumět tajemnému nápisu, je to v našem světě také možné, jen to nedává dohromady smysl. Jsou to slova z němčiny, angličtiny a francouzštiny.