Tvůrci příběhů

Chrám

"Takže tady někde je schovaná ohnivá perla?" zeptala se se zakloněnou hlavou Elen.
"Očividně," pokrčila rameny Fialová a důkladně si prohlížela chrám tyčící se nad nimi.
"Připadá mi to nějak moc jednoduché," zavrtěla hlavou Kess, "kdyby stačilo jen dojít k chrámu a vyzvednout si tam perlu, nebyl by důvod, aby původní postavy selhaly. Musí v tom být něco víc."
"To nezjistíme, dokud to nezkusíme," pokrčila rameny Fialová a otevřela mohutné kamenné dveře vedoucí do chrámu. Všichni vešli dovnitř a dveře se za nimi s prásknutím zavřely. Ve zšeřelé místnosti ohromných prostorů se rozzářily ohně na stěnách a odhalily, co se v chrámu skrývalo. Podél stěn stálo šest několik metrů vysokých, kamenných soch bojovníků. Nejděsivější ovšem bylo, že se začali protahovat a hýbat. Někteří dokonce zívali a odhalovali kamenná ústa.
"Tak co vetřelci," protáhl se jeden, "zničíme vás rozšlápnutím, nebo vás roztrháme jako hadrové panenky?"
"Nejsem hadrová panenka, ty hromado blbý suti," rozkřikla se Elen, "a ani se neopovažuj mě nazvat maršmelounem."
"To je co?" zamrkal překvapeně kamenný obr.
"Ah, momentík, maršmeloun určitě někde po kapsách mám," začala se horečně hrabat ve velkých kapsách Kess. "Ale ne, jen jellybeanky, gumítci, tvrdé cucací s náplní, kyselé kroužky, zbytek lentilek, ovocné pendreky, hroznový cukr, mentolové bonbóny, šalvějové, zázvorové a rakytníkové bonbony proti bolení v krku, kulaté mimky s dírou uprostřed, kyselé bonpary, normální bonpary, bonpary s náplní a fialky," řekla zklamaně Kess, "zdá se, že maršmelouny nemám."
"To všechno taháš normálně po kapsách?" podívala se na ni úkosem Fialová.
"No jasně, co kdyby na mě přišel nějaký stres," kývla Kess, "ještě mám kus tmavý, bílý a mléčný čokolády. No co já vím, na co zrovna dostanu chuť."
"A já vám dám, dělat si z nás kaši rozšlápnutim," vykročil dopředu Volta.
"A co nám chceš tak asi udělat, mrňousku," zasmál se jeden z obrů.
"On není malej a já taky ne, vy idioti," zařvala vztekle Elen.
"Ale prosimtě," ušklíbl se jeden z obrů, "ty bys mě nedovedla ani zlochtat."
"No jo no," zamrmlal Volta, "váš problém, že nás podceňujete. Kryjte se!" křikl na svůj doprovod.
Volta sáhnul do pytlíčků a po prvním z obrů hodil rychle tři bouchací kuličky. Obra všechny tři zasáhly a ozvala se obrovská rána, která v prostoru rezonovala a skoro trhala uši. Tam, kde stál před okamžikem kamenný muž, se vyjímala hromada sutin. Ostatní obři otevřeli údivem pusu a doslova zkameněli na místě. Volta nerušeně mrskl další dávku bouchacích kuliček na obra naproti a ten se sesypal na velmi podobnou hromadu kamení. Poté, co stejný osud potkal i třetího obra, se ostatní vzpamatovali.
"Na něj!" zařval nejvzdálenější obr.
Protože poslední dva se nacházeli mimo dohod Volty, jen mu prospělo, že se dali do pohybu. Čtvrtý obr dostal svou dávku bouchacích kuliček, stejně jako malý moment po něm pátý. Šestý a poslední obr ovšem byl příliš rychlý a vyrazil Voltovi váček s kuličkami z ruky. Popadl Voltu do ruky a zvedl si ho k obličeji. Volta byl v tu chvíli v takovém děsu, že se ani nehnul.
"Hej, ty budoucí hromado štěrku," křikla Elen a vyběhla dopředu," ihned polož mýho bráchu na zem, rozumíš!" křikla vztekle.
Obr se rozesmál a shlédl na ni dolů. Ihned, jak s ní navázal oční kontakt se ovšem smát přestal. Pomalu začal ruku s Voltou spouštět na zem, kde ho pak pustil. Elen si založila ruce v bok.
"Tak to je jiná," pochvalovala si.
"Hej, co to," podrbal se na holé hlavě obr a několikrát překvapeně zamrkal. To se však už Volta chopil váčku s kuličkami a tři po něm mrskl. Obr v explozi zmizel a přeměnil se na Elenou předpovídanou hromadu štěrku.
"Tak co dál," oprášil si ruce Volta a uklidil balíček bouchacích kuliček do kapsy.
"Musíme vyhodit do vzduchu ještě ten oltář," ukázala Elen na konec místnosti, "ten obr tvrdil, že za nim je tajná chodba."
"Neříkej dvakrát," zamnul si spokojeně ruce Volta a opět vytáhl pytlíček s pyrotechnikou. Vytáhl jednu kuličku a hodil ji proti oltáři. Ozvala se rána, ale na oltáři se neobjevil ani škrábanec.
"Tak to vypadá, že teď to bude složitější," pokrčil rameny Volta. "No co."
"Pěkně převzali iniciativu, jen co je pravda," zašklebila se Fialová.
"Když pracujou spolu, tak proti nim nemá šanci ani skupina kamenných obrů," přitakala Kess, "jen nevím, odkud vzala to, že je za oltářem tajná chodba."
"Pravděpodobně to dostala z obra, když mu nutila své přání," pokrčila s nezájmem Fialová rameny. "Je jedno, jak to ví, hlavně když to ví."
"Zkus ten šroubovák, třeba tam je nějakej posuvnej mechanizmus," kibicovala ho Elen.
"No jo, no jo," mrmlal Volta.
"Ale prostimtě, hlavně ho nerozeber, potřebujem, aby to ještě fungovalo a ne aby se to navždy rozpadlo, jasný?" dodávala Elen.
"Ale vždyť já vim," ohradil se Volta a vytáhl šroubovák. Jenže neviděl žádné šroubky, které by s ním mohl povolit. Kdyby tak viděl dovnitř a mohl si prohlédnout to zařízení! Náhle v ruce, ve které svíral šroubovák, pocítil mírné teplo. Šroubovák začal světélkovat. Kam na oltář dopadlo jeho světlo, mohl Volta vidět elektrické mechanizmy vedoucí skrz něj a skrz podlahu. Bedlivě si je prohlížel a pak nad jedním místem naznačil, že šroubovákem otáčí. K jeho spokojenosti se přesně pod ním otočil i šroubek. Po čtyřech kruhových otáčkách šroubek vypadl ze své dírky a oltář se odsunul na stranu, aby odhalil temnou chodbu.
"Tak to bylo velkolepé," ocenila Fialová.
"Jo no, dalekodosažnej šroubovák je fajn," kývl spokojeně Volta.
Chodba mizela v podzemí a ztrácela se ve tmě. Na stěnách světélkoval modrý sliz, na který nikdo z nich raději nesahal. Obezřetně se vydali dolů chodbou a snažili se na kluzkém, bahnitém dně tunelu neuklouznout.
"Žádný bouchací kuličky, Voltechu, jasný?" zamumlala koutkem pusy Kess.
"Jojo, jasný," potvrdil Volta a sáhl si do kapsy, aby se ujistil, že tam stále jsou. Šli dobrou čtvrt hodinu, až došli do míst, kde se malý a úzký tunel rozšiřoval do enormně velkých prostor. Uprostřed tunelu stála sfinga a švihala ocasem. Každý z přítomných sfingu poznal a všem bylo jasné, co bude následovat.

"Takže milí zlatí," zabroukala sfinga, "položím vám otázku. Pravidla nejspíš znáte. Neodpovíte li, můžete odejít, odpovíte li špatně, sežeru vás odpovíte správně můžete pokračovat, bla bla bla, všichni to známe, že?"
"No jasně," kývla Kess. "Kdo by neznal."
"Vzhledem k tomu, kolikrát za život to jedna sfinga zopakuje, tak už by to měl znát asi každý," odfrkla si. "Upřímně mě to už docela nudí."
"No to se ti nedivím" kývla chápavě Kess.
"Sem s otázkou, ať můžem jít konečně dál," udělala Fialová netrpělivé gesto rukou.
"Takže,"zavrněla poťouchle sfinga, "popište mi ekonomiku Československé republiky od roku 1989."
"To má být jako zkoušení z dějepisu?" vyprskla nevěřícně Kess.
"Kdo tady pokládá otázky?" loupla po nich vyzívavým pohledem sfinga.
"Tak na to zapomeň," probodla ji ostrým pohledem Elen. "Tohle není otázka. Nedá se na to odpovědět. Buďto se zeptáš na něco rozumného, nebo táhni a nech nás projít."
Sfinga se zarazila a dívala se Elen do očí. "Ale..." zkusila namítnout, "ovšem, že to je otázka."
"No to teda neni," založila si Elen ruce na hrudi. "Slepou mapu nám k tomu náhodou dát nechceš? Rozhodně to není otázka. Jestli chceš odpověď, tak se musíš na něco zeptat, dokud se nezeptáš, tak máš smůlu."
"C-co ráno chodí po čtyřech, odpoledne po dvou a večer po třech?" zeptala se přiškceně sfinga.
"Člověk, na začátku se mimi batolí po čtyřech, pak chodí vzpřímeně po dvou a starý člověk se opírá o hůl, klasika," usmála se Kess a prošla kolem zaražené sfingy. Sfinze se očividně nikdy nestalo, aby se s ní někdo hádal o tom, co je a není otázka. Kess si byla skoro jistá, že Elen nasadila své schopnosti. Zřejmě se nejednalo jen o sugesci toho, že je někdo zvíře, ale i o přesvědčení o vlastním názoru.
"Už tam skoro jsme," pochvalovala si Fialová. "Ještě chvíli a..."
V tom se před nimi otevřel prostor, v jehož středu se rýsoval obdélníkový podstavec, na němž spočívalo něco, co se naprosto klidně dalo pojmenovat ohnivou perlou. Mělo to jen jeden jediný drobný nedostatek. Hořelo to.