ŠÍLENÁ JÍZDA

#8 DOBRODRUŽSTVÍ S TROCHOU NUDLÍ A RYBÍCH HLAV

,,Harry, mohl bys jít prosím vynést odpadky?“ zařve na mě matka z kuchyně zrovna, když vedu důležitý rozhovor se svou budoucí přítelkyní.

Říkám budoucí, protože jsem ji ještě nedostal. Hrajeme totiž takovou opravdu velmi vtipnou hru na veverku a oříšek. Já jsem veverka a snažím se dostat přes tu opravdu hodně tvrdou skořápku ořechu až k samotnému jádru.

,,Nemůže je vynést Jack?“ odvětím jí zpátky, aby po mně zase neječela, že ji vůbec neposlouchám. A kdo by ji taky poslouchal. Je to matka, proboha.

,,Ne, nemůže. Zvedni ten svůj línej zadek a padej ven!“

Povzdechl jsem si a odkryl reproduktor.

,,Musím končit, zlato. Matka po mně něco chce. Asi zase přišlo špuntovací období, je děsně protivná.“

,,Jaký období?"

,,To, ve kterým si musí špuntovat díru,“ vysvětlím, a pak si uvědomím, že mluvím s holkou. Proč musím vždycky všechno posrat.

Než stihla cokoliv říct, zavěsil jsem. Jeden Tyranosaurus mi stačí.

,,Konečně. Co ti tak dlouho trvalo? Člověk po tobě chce udělat jedinou věc v téhle domácnosti a i s tím je problém. Jsi jako tvůj otec. Kdykoli přijde na věc, zbaběle uteče.“

Mezitím, co si vedla monolog mířený na mě, tak krájela rajče, které to muselo bolet.

Byla jako Barbar Conan. Ale jsem rád, že si všechen vztek a frustraci vybíjí na rajčeti než na mně.

,,Ale já neutíkám. Stojím tady přímo před tebou v celé své kráse,“ zářivě se na ni usměju a popadnu pytel s odpadky. ,,Abych nezapomněl. To rajče za nic nemůže.“

Utekl jsem, jak nejrychleji to šlo a s křičící matkou v patách, která řvala: ,,Ty malej zmetku!“ jsem za sebou rychle zavřel dveře.
Proč musí být popelnice tak daleko od domu?

Došel jsem k té nejbližší, která sídlí hned za čínskou restaurací a hodil do ní pytel.

Už jsem skoro odcházel, když jsem si uvědomil, že v ruce, která držela odpadky, jsem měl taky klíče od domu.

,,To mě poser,“ zaklel jsem a kopl do cihlové zdi.

Po několika nadávkách, opět stojím před tím smradlavým kusem plastu. Nemůžu uvěřit, že jsem si tam hodil klíče.

Otevřel jsem víko a nakoukl dovnitř. O tom smradu, co mě okamžitě udeřil do obličeje ani nemluvím.

Matka měla pravdu, když řekla, že jsem línej. Kdybych totiž nebyl, vybral bych si popelnici o jednu ulici dál, která je vedle květinářství. Jenže tady se místo kytek, dočkám leda tak starých čínských nudlí, a doufejme, kuřecího masa.

Takhle nic neuvidím v záplavě těch černých pytlů.

Povzdechl jsem si a začal přemýšlet.

Jaké mám možnosti? Buď se vrátím domů a budu si muset vyřizovat několik nových klíčů, a taky budu muset přežít běsnění mé matky nebo se teď vzchopím a vlezu do té popelnice.

Jo, druhá možnost se mi taky zdá jako ta správná volba.

Měl jsem v plánu se tam dostat nějak inteligentně, jenže mě mé tělo zradilo a já tak spadl po hlavě přímo do… No fuj, to je hnus. Řekl bych, že je to nějaká omáčka.

Raději jsem to nevnímal a začal prohledávat obsah. Po několika minutách hledání a proklínání sebe sama, že jsem si tam nedal nějaký alarm, jsem uslyšel hlasy. Ale to ne.

,,Lin, jdu vynýst tý odpadký.“
Co je horšího než staroch Nguyen. Nejvíc protivnej číňan, kterého jsem měl tu možnost poznat.

,,Papí, mužu sí dát kousek tý kočký?“

,,Už jsem tí jednou říkal, že ta je pro našé hostý. Aní jedinym vláském se jí nedotknéš.“

Dobrá zpráva je, že byl ten protiva tak zabraný do rozhovoru se svou dcerou, že si mě ani nevšiml. A ta špatná, že nepoužívají pytle na odpadky.

Budu doufat v to, že máme doma rajčatový protlak, protože smrdím jako tchoř.

Setřepal jsem ze sebe pár nudlí a rybích hlav a pokračoval ve svém pátrání.

Nikde tady nejsou. Přísahám, že když jsem vycházel z domu, tak jsem je držel v pravé ruce, a pak si je strčil do zadní kapsy mých kalhot.

,,Můžu být ještě větší kretén?“ zeptal jsem se sám sebe, když jsem vytáhl můj svazek. Z čeho jsem vlastně usoudil, že jsem je měl v ruce?

Vyhrabal jsem se z popelnice a rozhodl se jít si koupit čokoládu a taky, jen pro jistotu, ten protlak.

Stál jsem ve frontě se svou čokoládou a poslouchal tu typickou maloobchodní hudbu, kterou můžete slyšet v každé druhé komedii. Tohle je první věc, u které nemůžete říct: ,,Děje se to jen ve filmu.“

Kolik výhod má páchnoucí zákazník? Hned několik. Všichni vás pustí dopředu, aby mohli odejít, nikdo si za vás nestoupne a pomalu vám nesahá na zadek a hlavně – prodavačka se na vás smutně usměje a řekne, že ta čokoláda je na její účet.

,,Chlapče, nejsi příliš mladý na to být bezdomovec?“ zeptá se mě jedna babička, která právě jde do nitra obchodu.

Její poznámky si raději nevšímám a jdu konečně domů smýt ze sebe ten smrad.

,,Můžeš mi říct, kde seš takovou dobu? Neposlala jsem tě na konec světa. U všech mimozemšťanů, jak to vypadáš?“ vyjekla matka a div se nepraštila o rám dveří.

,,Myslel jsem, že jsem společně s odpadky, vyhodil i svoje klíče, tak jsem vlezl do popelnice. Pan Nguyen na mě vysypal jeho zbytky z restaurace, zjistil jsem, že klíče jsem měl v zadní kapse, a tak jsem se stavil do obchodu pro čokoládu. A teď, když mě omluvíš, jdu si dát sprchu,“ povyprávěl jsem ji celý příběh a odešel do svého pokoje.

,,Teda, brácha. Ty ses snad koupal v odpadcích, že tak smrdíš?“ zeptal se mě můj bratr u večeře a já po něm hodil bramborovou kaši.

Člověk jednou „omylem“ spadne do popelnice a hned si z něj všichni budou utahovat.