ŠÍLENÁ JÍZDA

#9 TO ASI UBROUSEK NESPRAVÍ

,,Taxi!“ zavolala jsem na přijíždějící žluté auto a zastavila ho.

Dovalila jsem svůj náklad až ke dveřím a ztěžka vydechla. Už aby byl konec.

,,Mám vám pomoci nastoupit do auta?“ optal se mě mile řidič, když uviděl mou postavu. Jsem ráda, že se na tomto světě stále vyskytují takoví gentlemani.

,,To zvládnu. Žiju s tím už devět měsíců.“

Sice s námahou, ale konečně sedím v autě. Nemůžu se dočkat až přijedu za manželem do práce a udělám mu pořádné překvapení k narozeninám.

Kdyby mě viděl, tak už bych určitě nežila. Poslední měsíc mě nepouští z očí a nenechá mě nic dělat. Co by se mohlo stát?

,,Tak kam to bude?“

,,Před budovu Stars. Nebude to problém?“ trochu jsem si poposedla a ucítila mírné píchnutí v oblasti podbřišku. To nic není, jenom jsem udělala prudký pohyb. Posledních pár hodin dělám jen prudké pohyby.

,,Samozřejmě. Ale asi v tuto hodinu budou zácpy.“

,,Tak nějak jsem s tím počítala,“ zasměju se a zhluboka se nadechnu.

Nemůžu se dočkat až bude venku. Bože, konečně uvidím svoje nohy.

,,Kdy máte termín?“ Podívá se na mě ve zpětném zrcátku Jim – podle jmenovky na tričku a usměje se.

,,Příští týden. Konečně se dočkám toho dne, kdy to budu mít za sebou.

,,Máte děti?“

,,Mám tři dcery. Manželka chce pořád syna, ale s naším štěstím bychom dostaly čtvrtý lístek do čtyřlístku.“

Nic neříkám a jen si užívám ticha. To totiž brzy skončí. To bude noční vstávání, vaření kašiček, přebalování, čtyřicet druhů mastiček a každá je na něco jiného, pláč, únava. Hotový sen.

Z mých myšlenek mě vytrhlo vlhko pode mnou. Sice se mi močový měchýř scvrkl na velikost oříšku, ale tak špatně na tom zase nejsem.

Hned nato dorazilo vysvětlení v podobě silné bolesti.

,,Panebože, asi mi praskla voda!“ vykřikla jsem a snažila se uklidnit.

,,Nic se neděje. Někde tady bych měl mít ubrousky.“

Jak může mít tři děti? Do čeho jsem se to zase dostala.

,,S tímhle mi ubrousky nepomůžou.
Začínám rodit!“ panikařím. Jsem v taxi s cizím chlapem, ještě k tomu v zácpě a já rodím.
Můj život má skvělý smysl pro humor.

Možná, když zavřu oči, tak se probudím a budu ve své posteli společně s mým mužem.

,,Rodit? V mém autě? Ježiši, ženská, to jste si nemohla vybrat jiné místo?“

Dejte mi někdo pánev ať ho můžu praštit po hlavě.

,,To je bolest! Potřebuju do nemocnice!“

Všechny jedovaté poznámky jsem raději spolkla. Přeci jen je to jediná osoba, která mi může pomoci.

,,Je zácpa! Tak rychle to nepůjde! Nemůžete to nějak zastavit?“ zeptal se mě s nadějí v očích.

,,Vy máte tři dcery? Lituji jich už teď. Porod vážně nezastavím. Leda byste měl špunt.“

,,Opravdu? Možná tady jeden mám.“

,,To byl vtip, vy idiote!“ vykřikla jsem a musela se chytnout sedačky.

Proklínám svého manžela. To on mi tohle způsobil. Ať si zvykne na celibát. Ten má od této chvíle zákaz vstupu do mé zóny.

,,Zavolejte záchranku!“

,,Dobře,“ vystoupil z auta a zvedl telefon ke svému uchu. Já se zatím snažila vymyslet plán, jak tam to mrně udržet.

,,Sanitka tady bude do dvaceti minut. Ta operátorka říkala, že je mám nechat na telefonu a zkontrolovat vás.“

Noční můra. Ne, to není noční můra. Tohle je moje smrt.

Chtěla jsem mu oznámit, že se před ním odhalovat nebudu, ale pocit tlačení mi nedal na vybranou. Je to jako by se vám chtělo na záchod a vy to nemohli zastavit.

,,Fajn.“

Hýbat se s tím balónem na zadních sedačkách a ještě v bolestech je to nejhorší, co se mi mohlo stát.

,,To je moc krve. Asi omdlím.“

,,Sakra, chlape, já tady rodím. Vy máte uklidňovat mě,  ne já vás.“

,,Madam. Madam. Madam.“

Jeho postava se mi začala ztrácet a slyšela jsem jen to protivné oslovení.

,,Madam,“ někdo mi zatřepal ramenem a já konečně otevřela oči.

Oddechla jsem si. Opravdu to byl jen sen. Ani nevíte, jak krásné je zjištění, že je pod vámi sucho.

,,Jsme na místě.“

,,Děkuji, zavolám manželovi.“

Vytáhla jsem svůj telefon a vytočila jeho číslo.

,,Ahoj, lásko. Můžeš přijít dolů před budovu? Spěchá to,“ řekla jsem a hned to položila.

Když jsem uviděla jeho postavu vycházet ze dveří, vystoupila jsem.

,,Emo, co tady děláš? Musíš se šetřit.“

,,Mám pro tebe narozeninové překvapení.“

Jen, co jsem to dořekla, pohled mého manžela mířil dolů k mým nohám. Podívala jsem se tam taky a měla chuť začít brečet.

,,Já rodím!“

,,Ty rodíš!“

,,Přísahám, že to v mém plánu nebylo. Chtěla jsem ti v kanceláři vy…“ ani jsem to nedokončila kvůli bolesti.

Je to dobře. To poslední, co bych chtěla je, aby mě dítě slyšelo sprosté slovo těsně před tím, než přijde na svět.