ŠÍLENÁ JÍZDA

#18 DĚTSKÁ PŘÍRUČKA PRO OTCE

„Bene, jsi si jistý, že se o něj zvládneš postarat?“

„Samozřejmě, je to můj syn.“

Mami, ale já si tím jistý nejsem. Proč mě v této rodině nikdo neposlouchá? Vždyť, jde tady o mě. Tobě nikdo nebude ohřívat kašičky nebo přebalovat plenky. Já jsem ten, který bude trpět.

„Mléko jsem ti nachystala, stačí ho jen ohřát a všechno potřebné máš jinak napsané na seznamu, který je připevněn magnetem na lednici.“

„Neboj se. My to tady zvládneme.“

„Já se nebojím, já mám jenom strach. Víš, jak to dopadlo minule.“

Přesně. Víš, jak to dopadlo minule a přesto mě necháváš s tímhle stvořením samotného. Kde jsi jenom nechala hlavu, mami.

„Vím. Ale můžu tě ujistit, že se do žádného obchodu nechystám, takže nehrozí, že bych ho ztratil. Zase.“

Jsem rád, že si uvědomuje svoji chybu, i přesto jsem mu stále neodpustil.

Máma se na mě naposledy usmála a vyšla ven.

„Takže, Scotty. Konečně sami. Pořádně si to spolu užijeme.“

Táta mě zvedl do vzduchu a začal dělat divné obličeje, jako by snad dostala nějaký záchvat. Je si jistý, že je v pořádku?

Tati, ne, nedělej se mnou letadlo, když jsem měl před chvílí přesnídávku. Říkám ne, nebo…A je to venku.

„Jejda, tady někomu nechutnalo, že to chtělo jít ven?“

Tady někomu přeskočilo, že si hraje na letadýlko se svým synem, který má plný žaludek?

„Tatínek to musí uklidit, takže ti dám klíčky a ty si budeš hezky hrát, ano?“

Klíčky? Vážně, tati. Neměl by ses tak často dívat na Kdopak to mluví. Z toho znalosti, jak pečovat o dítě, nezískáš.

„Ale ty jsi nám dneska nějaký protivný, Scotty. Copak se děje? Máš hlad?“

Před chvílí jsem to všechno vyhodil ven a ty mě chceš nacpat další dávkou?

Vysvětlí mi tady někdo z vás, jak se stalo, že je zrovna on mým otcem.

„Ohřejeme ti to mlíčko od maminky.“

Jakmile ohřál tu bílou tekutinu, na kterou jsem teď rozhodně neměl chuť, přiložil mi flašku k ústům a čekal.

To se načekáš, hochu. Dobrovolně to do mě nedostaneš.

Po deseti minutách úporného snažení, kdy já už začínal být nevrlý a můj otec netrpělivý, jsme udělali kompromis.

Já vypil půlku flašky a táta mě nechal sedět u pohádky. Samotného.

„Tak, zlatíčko. Co budeme dělat teď? Taťka je otevřený všem možnostem.“

Otevřený všem možnostem. To jsem tedy zvědav, jak bude otevřený k plné plence, kterou za chvíli dostane jako dárek ode mě.

To bude pořádná dávka. Neměl mi dávat to mléko. Myslím, že až to rozbalí, tak už to nikdy neudělá.

„Co to je za smrad?“

Nahlas jsem se rozesmál, což upoutalo jeho pozornost.

„To ty? Proboha. Musím tě okamžitě přebalit nebo se udusím.“

Vstal z pohovky, vzal mě do náručí, ale jakmile to ucítil, odtáhl si mě na délku paží.

Zmiňovat, že si vzal kolíček na nos, není zapotřebí. To nejlepší ho teprve čeká.

„Kde se to v tobě vzalo. Tak fajn. Jak to bylo v tom videonávodu? Uchopit, odlepit, zabalit, vyhodit. Dobře, to není tak těžké."

Dělal to všemi možnými způsoby, ale tak, jak to řekl, to rozhodně nedělal.

Než ze mě tu plenu dostal, byli jsme oba zpocení a vysílení.

Něco jako pudr nebo krém mu nic neříká. Má lísteček na lednici, ale nepodívá se. On tou vyrážkou trpět nebude. On ne.

Když na můj zadek dostal novou plenu, zvedl mě do vzduchu a potěšeně se usmál.

Jeho úsměv i hned zmizel, když plena spadla dolů a já tak zůstal před jeho obličejem v celé své kráse.

„Tak, pojedeme od začátku.“

Nakonec to nebylo tak zlé. Společné přebalování nám pomohlo k lepšímu vztahu.

Ten večer jsme spolu usnuli na pohovce při sledování Kdopak to mluví a s čokoládovými sušenkami v rukou.

Možná by nás mohla máma nechávat častěji o samotě. Za čokoládové sušenky podstoupím všechno.