ŠÍLENÁ JÍZDA

#21 ANO, PANE UČITELI

Být atraktivním učitelem ve škole, která je navíc dívčí, to není zrovna vysněná práce.

John o sobě rozhodně nechtěl tvrdit, že je to krasavec či snad model, jak o něm rády jeho studentky říkaly, ale občas mu nic jiného nezbývalo, než se s tím prostě smířit.

Nesnášel to a ještě víc nesnášel ty jejich zhýralé pohledy plné dravosti a nadrženosti. Přitom polovina ze zmiňovaných slečen byla chodící reklama na botox, bělení zubů a plastiku prsou. Nechápal, jak se sem některé mohly vůbec dostat, ale za léta praxe mu došlo, že rozhodně podstoupily jiné přijímací zkoušky, než bylo obvyklé.

Vstoupil do třídy, kde vyučoval matematiku a rozhlédl se kolem sebe.

Polovina děvčat si natáčela své špatně obarvené, blonďaté vlasy na prst, žvýkaly žvýkačku a usmívaly se. Druhá půlka si otevřela sešity a ukázala tak svůj intelekt.

„Claro, prosím, pojď napsat dnešní téma na tabuli,“ oslovil jednu z princezen a podal jí červený fix. Na katedru odložil své materiály a začal diktovat učivo.

„Mohl byste to zopakovat, pane učiteli?“

Povzdechl si, ale téma řekl ještě jednou.

„Pořád vás špatně slyším, myslíte, že bych se mohla podívat, jak se to píše?“ Clara zkousla konec pera a následně si smyslně olízla rty.

John si stiskl kořen nosu, aby se uklidnil. Začínal ztrácet nervy. Denně se to opakovalo a denně přemýšlel nad tím, proč tady vlastně pracuje.

Musí si pořídit antistresový míček, aby alespoň nějak ty dny zvládnul. I když věřil, že kdyby něco takového zmínil před svými studentkami, nabídly by mu svá prsa místo balónku. Vlastně by se to vyrovnalo.

Clara se naklonila k papíru a dala na odiv svůj výstřih. Samozřejmě, že si nevzala podprsenku. Náhodou si ji totiž zapomněla.

Její ruka zavadila o jeho rameno, když se nakláněla ještě více a ústy naznačila slovo „pevné“.

„Slečno, mohla byste, prosím, opustit můj osobní prostor? Myslím, že z hodin psychologie, které byste na této škole měla absolvovat, znáte,  jaká vzdálenost činí délku mezi dvě cizími lidmi.“

Clara se zamračila a narovnala se. Urazil ji. Takže on jako nechce mít její tělo v blízkosti toho svého? Co by za to jiní dali.

Ano, jiní možná, ale John rozhodně ne. Raději by udělal cokoliv jiného, než to, aby se musel dotknout své studentky.

Blondýna nasupeně pohodila svým ohonem a odešla si sednout na místo. To mohl čekat. Nakonec tedy Johnovi nezbývalo nice jiné, než že si dnešní téma bude muset zapsat sám.

Po dalších několika minutách strávených před tabulí, kde látku vysvětloval co nejjednodušeji, se otočil na třídu a zpozoroval, že některé studentky byly na mobilních telefonech, jedna si dokonce lakovala nehty a druhá vedle ní se líčila.

„Chápete to všichni?“

Začal obcházet třídu a nahlížel do sešitů, protože se odpovědi nedočkal. Pracovat na farmě zvířat, dostalo by se mu většího ohlasu.

„Slečno Austinová, copak to tady děláte?“

„Počítám, pane učiteli.“ Měla v sešitě jeden výpočet, a to ten, který předváděl na tabuli. Jinak měla na stránkách samé čmáranice a hloupé vzkazy svým kamarádkám. Zmiňovat, že většina byla stejně o něm, nebylo třeba.

„Srdíčkům neříkám výpočty. Jak se to počítá?“ zeptal se a ukázal na příklad.

„No, tady musím dát tohle a potom sem tohle a tohle a dostanu výsledek,“ usmála se na něj pyšně a sebevědomě, jako kdyby právě zachránila svět. Pokud znovu nebude počítat, tak jej opravdu zachrání.

„A co uděláš s těmi písmeny?“

„Nedám je tam?“

„Takže s nimi něco provedeš?"

„Ne, prostě je tam nenapíšu. Do matematiky nepatří abeceda, pane učiteli, to byste měl vědět i vy. Navíc to nevypadá hezky.“

Měl sto chutí okamžitě přijít k ředitelce a podat výpověď. Jenže dneska toho už na něj bylo moc a představa, že by se měl setkat s tou rašplí, která po něm taky pálila, byla odstrašující.

Chtěl jí něco říct. Třeba, aby si šla o přestávce najít mozek, který musela po cestě sem ztratit, ale zvonek mu v tom zabránil.

Nikdy neslyšel tenhle zvuk raději jako právě teď. Znamenalo to pro něj vysvobození. Ten sladký klid.

Vstoupil do svého kabinetu, zavřel za sebou dveře a podíval se na svůj diplom, který visel zarámovaný na zdi. Kdyby ho hodil do koše, třeba by o tuhle práci přišel a nemusel by se tak denně setkávat s těmi tvory, kterým se říká studentky.

Nakonec si to rozmyslel, sbalil si věci a rychlým krokem vyšel ze školy na rušnou ulici. Těšil se domů. Na to, jak si sedne k dobré večeři, pustí si svůj oblíbený pořad a hodí všechny starosti za hlavu.

Tyto myšlenky si udržoval při celé cestě. Odemknul dveře a vstoupil do bytu, kde byla cítit vůně teplého jídla.

„Ahoj, lásko. Tak jaký byl den?“ jeho přítel k němu přišel a věnoval mu jemný polibek na rty.

„Příšerný. Raději bych přežil zásah vlnou Tsunami.“

„Proč tam teda neskončíš?“ zeptal se a dal před něj talíř s večeří. Tohle přesně potřeboval.

„Protože je to skvěle placené místo.“

„Tak jim konečně řeknu, že jsi gay. Hned budeš mít po problémech."

„Hmmm, to by šlo. Prostě jim řeknu, že mě přitahují spíše špagety s pořádnou porcí masových koulí, než suché bagely s dírou uprostřed.“