ŠÍLENÁ JÍZDA

#22 V HLAVNÍ ROLI: ZACHRÁNCE

„Holky, neuvěříte, co se mi včera stalo,“ řekla nadšeně Nataša a dala si kousek palačinky do pusy. Snídaně s největšími drbnami ve městě? Katastrofa, ale zase se dozvíte spousty užitečných informací. Například, kdo se s kým rozvádí, kdo je těhotný, kdo propadnul alkoholismu.

„Určitě se na tebe podíval ten krásný prodejce zeleniny na prahu ulice,“  konstatovala chytře Elly a snažila se ukrást slaninu z talíře své sestry. Ta ji okamžitě plácla po ruce a zamračila se na ni. Nelly byla teritoriální a pokud jste sáhli na něco, co je její, měli jste problém.

„Ne, to ne, něco mnohem lepšího. Navíc jsem zjistila, že ten prodejce je gay. Takový fešák a je na klobásy. Proč? Ale zpět k věci. Potkala jsem na ulici Bryana Danielse."

„Ty myslíš toho herce?“ zeptala jsem se a polkla své sousto. Tohle mě začalo zajímat čím dál tím více.

„Přesně tak. Víte, vždycky jsem přemýšlela nad tím, jak musí probíhat den takové celebrity. Určitě si ráno vstane, jde si na snídani do nejlepší restaurace, kterou ve městě najde, potom jde po nákupech, kde najde nějakou ze svých nočních obětí, kterou vezme večer na večeři a dál už to znáte,“ dovyprávěla svou teorii a hlasitě si povzdechla. Určitě teď má v hlavě představu, jak je zrovna ona jednou z jeho nočních obětí.

„Já si myslím, že zase tak jednoduché to není. I jako herec má přeci nějaké povinnosti, no ne? A mít pořád za zadkem novináře a fotografy, to je taky šílené. Představa toho, že ani na záchod nemůžu jít s pocitem klidu…“ Nelly se celá oklepala a kývla na servírku, co zrovna procházela okolo, aby nám přinesla účet.

„Máte pravdu obě v něčem. Je těžké něco takhle odhadovat, když se tomu nemůžeme pořádně podívat na kloub."

„Bude to všechno, dámy?“ z našich myšlenek nás vytrhnul hlas obsluhy, která čekala s účtem u našeho stolu. Každá z nás zaplatila, co si snědla a následně vstala ze židle. Nebyly jsme nejlepší kamarádky, ale naši snídaňovou tradici udržujeme již přes rok.

„Musím běžet, v práci na mě určitě čekají. Šéf je hroznej pedant na včasný příchody. Kdo by řekl, že si to bude dokonce stopovat, aby vám to pak mohl na sekundu přesně strhnout z platu.“ Nataša dala každé menší pusu na líčko a odešla pryč. Její ruský temperament se projevil v každém kroku, který udělala.

„Taky musím běžet. Mám schůzku s novým klientem.“

S Nelly jsme zůstaly samy, a tak jsme vyšly společně do ruchu ulice. O půl bloku dál se naše cesty rozdělily a já si to namířila do práce.

V chůzi mě zastavil až muž stojící přede mnou a oblečený celý v černém. Copak nemá špetku vkusu?

„Dej mi kabelku bez zbytečných řečí a nic se ti nestane.“

„Cože?“

„Tak jinak.“ Ukázal na svou zbraň, co měl pod bundou a naznačil mi, abych opravdu raději mlčela a spolupracovala. „Naval sem tu kabelku, ty mrcho.“

Rozklepanýma rukama jsem mu podala svou červenou Vallentinku a snažila se pochopit, co se to vlastně děje.

Jakmile ji měl v rukou, začal utíkat a já konečně začala křičet z plných plic.

„Pomoc! Ten muž mě okradl!“ Nic lepšího mě vážně nenapadlo?

Začala jsem ztrácet veškeré naděje, když se zloděj stále vzdaloval a nikdo si toho nevšímal, ale pak najednou se z rohu ulice vynořil můj zachránce. Muže srazil jednou ranou k zemi a vydal se ke mně i s kabelkou, do které vracel vysypané věci.

Když byl blízko, dokázala jsem rozeznat, že se jedná o dobře známou tvář.

„Tohle je vaše?“ zeptal se a ukázal na věc ve své ruce. Němě jsem přikývla a stále se dívala do jeho očí. „Bryan Daniels, těší mě,“ představil se a podal mi ruku. Je toho na mě nějak moc. Taky nebylo divu, že jsem omdlela. Prostě a jednoduše jsem se začala přibližovat svým obličejem k zemi.

„Obvykle ženy chtějí podepsat různá místa a ne, že mi rovnou padají k nohám,“ zasmál se a postavil mou osobu zpátky na nohy.

„Takže ve svém volném čase zachraňujete bezbranné ženy, které okradl zloděj a potom je i chytáte, když omdlí?“ řekla jsme po mém krátkém výpadku a rozpačitě se usmála. Chovám se jako hloupá fanynka.

„Právě naopak. Obvykle trávím volné dny v posteli, ale dneska jsem se to rozhodl změnit. Dobře jsem udělal.“

„Proč?"

„Protože jinak bych vás nepotkal.“

Můj bože, určitě jsem byla červená i na místech, o kterých ani nevím, že můžou zčervenat. I má spodní kamarádka souhlasila a dost silně na sebe upozorňovala.

„To je velmi…milé.“

„Tak mě napadlo, že jako formu poděkování za to, že jsem vás zachránil, přijmete mé pozvání na večeři.“ Ruce si strčil do kapes u kalhot a já jsem pozorovala, jak se mu přitom napínaly všechny svaly pod tenkou látkou trička. Tenhle chlap byl Adonis.

„Jste vždy tak sebevědomý?“

„Mnohdy to bývá ještě horší,“ odpověděl a mrknul. „V šest vás vyzvednu.“

Odcházel a nechal mě tam stát.

„Počkejte, vždyť nevíte mou adresu!“ zakřičela jsem na něj spěšně a on se jen pousmál.

„Ale vím. Jsem přeci herec, Deborah.“

Oh, tak takhle probíhá den celebrity.