ŠÍLENÁ JÍZDA

#15 PŘIŠEL JSEM TĚ POUZE ZABÍT, O NIC NEJDE

Konečně. Dnes je ten den. Den V.

Rozumíme si všichni. Prostě V jako Vražda.

Nemůžu se dočkat až poteče krev. Chápu, že kdybych byl žena pravděpodobně bych tuto větu asi nikdy nevyslovil. Ale já nejsem žena a žádný červený trpaslík nehrozí.

Cítím se jako Jack Rozparovač. Úplně vidím tu představu, jak zabodnu nůž do břicha a budu bodat a bodat a… Teď mi došlo, že mám všechny nože tupý. Když tím neukrojím ani sýr, tak asi těžko rozpářu břicho. Co teď? Budou muset stačit ruce. Troška ruční práce mě nezabije.

Na obličej jsem si nasadil lyžařskou kuklu a vydal se ven.

Před domem mě ovanul příjemný vánek a já se nadechl. Mé kroky směřovaly k nočnímu klubu, kde jsem pomalu čekal na svou oběť.

Po několika hodinách strávených u zadního vchodu, jsem už byl rozladěn a navíc, jsem si okousal všechny nehty. Čím tu oběť poškrábu. Měl jsem si dát ještě šlofíka, a pak se teprve někam vydat. Vždycky všechno uspěchám.

Najednou se dveře otevřely a vyšla z nic dívka v krátkých šatech. To je ona. Má trofej.

„Nemáš strach se potulovat takhle v noci sama?“ oslovil jsem ji a čekal na reakci.

Pomalu se otočila, a když mě uviděla, tak se po její tváři rozlil úsměv.

„Chrisi?“ zapištěla a hodila se mi okolo krku.

„Jessie! Jak je to dlouho, co jsme se neviděli?“ roztočil jsem ji a hned potom položil na zem, abych si mohl prohlédnout její tvář.

„To bude dobrých pár let. Co tady děláš? A proč máš tu kuklu?“ zasmála se a chtěla mi ji sundat.

Okamžitě jsem zvážněl a opět se dostal do role vraha. Ať je to moje kamarádka nebo ne, zabiju ji. Na mou kuklu nemá nikdo žádné právo sahat.

„Dneska si užijeme, holčičko,“ pošeptal jsem do jejího ucha a přitlačil ke stěně to krásné tělo.

„Co blbneš, prosím tě. Jsem po dlouhé šichtě. Nemám náladu na fórky.“

„Ale tohle nejsou žádný fórky. Dnes večer zemřeš,“ prohlásil jsem odhodlaně a chytil ji za krk.

Ona se smála. Ale no tak. Musí to kazit. Nemůže mlčet nebo křičet?

„A ještě před tím, než mě zabiješ, tak mě znásilníš? Já jenom, abych věděla, kdy mám křičet: „Hoří!“ To prý přiláká pozornost.“ Kontrolovala si své nehty mezitím, co já jsem hledal odpověď.

Vážně se křičí zrovna tohle slovo? Člověk by si pomyslel, že budou lidi chytřejší.

„Ne, jenom tě zabiju.“ Pokrčil jsem rameny a znovu ji přitlačil ke zdi.
Otráveně si povzdechla a převrátila oči. Bože, ani oběť si neumím vybrat.

„Hele, než přejdeš k tomu tvému zabíjení. Mám dotaz. Důvod, proč mě nechceš znásilnit je to, že jsem škaredá nebo seš spíš na ty druhý dírky?“

„Prostě tě chci jen zabít.“

A taky proto, že se mi nechtělo. Nebo spíš tam tomu dole se nechtělo. Poslední dobou byl nějaký neaktivní.

„A můžu mít poslední přání před svou smrtí?“ zamrkala na mě a praskla bublinu ze žvýkačky, o které jsem ani nevěděl, že má.

Poslední přání. Asi bych jí to měl umožnit. Přeci jen… mrtvá toho moc nezmůže.

„Dobře, ale jen jedno.“

Povyskočila a sama pro sebe si zatleskala.

„Chci si s tebou udělat selfíčko,“ řekla vážně a z kabelky vytáhla mobil.

„K čemu ti to jako bude?“

„Nevím, ale kdo se může chlubit selfíčkem se svým vrahem."

Měla pravdu. Přistoupil jsem blíž a usmál se. Udělali jsme fotek hned několik a byla to docela zábava.

„Můžeme tedy konečně přejít k tomu zabíjení?“

Odložila si kabelku, vyplivla žvýkačku, aby ji náhodou nespolkla a přikývla.

Rozešel jsem se k ní a chytil ji pevně pod krkem. Oba jsme dopadli na tvrdou zem a já mohl cítit ten pocit moci, který jsem právě měl.

„Hej, Chrisi. Zastav chvilku.“

„Co je zase!“ frustrovaně jsem si povzdechl a zastavil se ve svých pohybech.

„Ležím na nějakým kamínku a dost mě to tlačí do zad. Nemůžeme se kousek posunout?“

Jakmile to řekla, neváhal jsem ani vteřinu. O kousek jsem její tělo posunul a dokázal se vžít do její situace. Kamínky jsou zlo.

„Můžeš pokračovat.“

Po pěti minutách se ozvala hudba s filmu Psycho.

„To bude máma. Ta to přežije. Pokračuj, nenech se rušit.“

Škrtil jsem a škrtil a ona pořád neumírala.

„No tak, kde to vázne. Mám ti snad ukázat, jak na to?“

Tiše jsem přikývl a položil se na tvrdou zem.

Jessie si stoupla, oprášila šaty a pobaveně se šklebila.

Mám snad někde nějaký flek?

Aniž bych to čekal, její noha mě zasáhla přímo do nádobíčka. Na nic jsem se nezmohl. Tak takhle vypadá umírání?

„Magore.“ Sbalila si všechny věci a obrátila se ke mně zády.

„Hoří!“ zakřičel jsem z posledních sil a natáhl k ní ruku.

„To se křičí při znásilnění, tupče,“ odvětila nazpátek a jako třešničku vytasila prostředník.

Ta má teda křivý prsty.