ŠÍLENÁ JÍZDA

#13 O OSAMOCENÉ ŽVÝKAČCE

Myslíte si, že život žvýkačky na chodníku je jednoduchý?

Není.

Objektem našeho pozorování se stala růžová žvýkačka, pravděpodobně značky Huba Buba, která žije již několik dní opuštěná na chodníku v parku.

Byla krutě vyplivnuta z úst mladého chlapce, který si neuvědomoval, jak zničil život nebohé žvýkačce.

Vždyť, co dokázala? Nic. Ani nemohla, neměla dostatek času k tomu něco dokázat. Od začátku až do konce s ní bylo nelidsky zacházeno.

Nejdříve byla tím nejhorším způsobem vydělána z obalu, poté vložena do úst a po chvíli jen tak vyplivnuta na chodník, protože pánovi už nechutnalo.

Co kdyby to někdo udělal lidské bytosti? Vytáhnout, rozžvýkat a vyplivnout?

Musela opustit celou svou rodinu, svůj domov, svůj smysl života, aby získala místo na špinavém chodníku, kde po ní každý akorát tak šlape.

Podívejte se právě teď. Vidíte toho malého černého pudlíka? Jen tak si k ní přijde, označkuje si jí, jako by snad byla jeho majetkem, a zase odejde o dům dál.

Nebo tamta dívka se sluchátky v uších. Bez povšimnutí si na ni dovolí stoupnout a přenést ji zase úplně někam jinam.

Takovou dobu chuděrce trvalo se zabydlet na té kachličce a teď to bude muset absolvovat znovu.

Možná zažila nějaký adrenalin na podrážce od boty značky Adidas, ale copak jí to k něčemu je? Vyřeší tím snad své problémy?

Je to prosté jako let balónem. Nastoupíte do toho košíku, u kterého si ani nejste jistí, že se nějakým způsobem neprotrhne, vzlétnete do výšin, chvíli se kocháte tím pohledem z ptačí perspektivy, a pak…Pak zase dopadnete na tvrdou zem.

Je po všem. Po vzrušení, adrenalinu, dobrodružství, po vás.

Říká se, že je každý strůjcem svého vlastního osudu. Ale copak náš objekt mohl za člověka, který si ji koupil? Měla snad na výběr?

Prostě někdo přišel, bez optání ji vzal a odešel.

Žádné fráze: „Chceš jít ke mně?“ nebo „U mě ti bude lépe.“

Takhle to ve světě nefunguje.
Svět je jedno velké místo, kde každý rozhoduje o našem kroku. Nikdy nic neděláme jen ze své vlastní vůle.

Necháváme se ovlivňovat rodinou, okolím, dobou nebo i tou stupidní žvýkačkou.

„Režisére, kdo tenhle scénář vymyslel?“ zakřičel jsem na něj, když jsem to nemohl vydržet. Tak o kom to vlastně je.

„Nevím, zeptej se Boba,“ zvolal nazpátek a opět si ukousl své koblihy.

Všichni jsou tady k ničemu. Raději se vraťme k příběhu.

Měli bychom začít bojovat za práva žvýkaček, které skončily na ulici.
Je to nespravedlnost.

Buďme hrdí a stateční jako William Wallace ze Statečného srdce. Bojujme za to, co nás naplňuje.

Žvýkačky by to tak chtěly.

„Pokud máte vážný zájem o knihu s názvem: „Život žvýkačky“ neváhejte a vytočte naši horkou linku. Děkujeme za pozornost a přejeme krásný zbytek dne. Žvýkačka s.r.o.“