ŠÍLENÁ JÍZDA

#17 HLAVNĚ ŽÁDNOU PANIKU

„Počkejte na mě. Už běžím!" křičela jsem přes celou halu, jen kvůli výtahu, na který se mi nechtělo čekat.

Ovšem, kdybych věděla, že ve výtahu bude stát zrovna můj arogantní šéfíček, raději bych si počkala i na apokalypsu.

„Nemusíte tak pospíchat, slečno Brownová, ať se nám tady ještě nezadýcháte," řekl mi posměšně pan Coul a věnoval mi ten hollywoodský úsměv.

Kdyby mě neplatil, už by ty zuby nemohl nikomu ukazovat.

Raději jsem si stoupla vedle něj a spolkla všechny nadávky, které se mi usadily na jazyku a nechtěly dolů.

„Které patro?" zeptal se zamyšleně a díval se na mou maličkost stojící v rohu.

„Snad stejné jako to vaše. Nevím o tom, že bych změnila pozici."

„Pozice by se měly měnit, slečno Brownová, je to potom mnohem lepší zážitek."

Jak mě to učili v tom kurzu sebeobrany? Namířit a kopnout? To už by nemohl tak lehce měnit pozice.

Zrovna, když jsem mu chtěla odpovědět, se kabina zakymácela a všechna světla zhasla.

To ne. Nejde mi ani tak o to, že jsme uvízli ve výtahu, ale problém je v tom: S kým.

Nikdo po mě nechtějte, abych sdílela tento malinký prostor společně s mým šéfem. Zabijeme se.

„Tak, co teď?" otočil se na mě a já nevěděla, co říct. A tak jsem jen pokrčila rameny, opřela se o stěnu výtahu a čekala na naši spásu.

„Brownová, můžete se mnou mluvit? Tato situace nemění nic na tom, že jsem ještě pořád vás nadřízený."

Co jsem provedla. Přece mu neřeknu všechno, co si o něm myslím?

„Copak byste rád slyšel, pane?"

„Přestaňte být pořád tak protivná. Leze mi to na nervy." Povolil si kravatu a stiskl kořen nosu.

Je si vědom toho, že teď mu začíná boj?

„Já, že jsem protivná? Posloucháte se vůbec? Jediný z nás dvou, který je tady věcně ten bručoun, jste vy."

„Ale já jsem ředitel. Nemůžu se na všechny usmívat a dělat, že jsme přátelé."

„A proč bych to měla dělat já?"

„Protože vám úsměv sluší," opáčil rozhořčeně a stanul mi tváří v tvář.

„Úsměv mi sluší? Dlouho jste neměl dámskou společnost, tak začínáte balit i svou sekretářku?"

„Proč jste tak nedostupná."

„To, že nevlezu do každé postele, neznamená, že jsem nedostupná. Je v tom dost velký rozdíl."

„Možná proto jste taková. Dlouho vám nikdo nepročistil trubky," zkonstatoval a mě se okamžitě zvedl tlak.

Zabít ho by bylo příliš jednoduché. Mučit. Dlouho a bolestivě.

„Pardon, to snad není vaše starost. Navíc, vy máte opačný problém. Casanova by se od vás měl učit."

„Nemůžu za to, že po mně ženy prahnou. Beru, co se nabízí."

„Já se vám nenabídla."

Přibližovali jsme se k sobě blíž a blíž.

„Samozřejmě, proto jste pro mě ten nejcennější úlovek."

„Tak už mě polib," zašeptala jsem blízko jeho rtů.

Na nic nečekal. Postavil mě do kouta a doslova napadl mé rty.

Jeho ruce si omotaly okolo jeho boků mou pravou nohu a hned stiskly stehno.

Malý prostor vyplňovalo naše zběsilé dýchání a silná dávka splašených hormonů.

„Hlavně žádnou paniku, brzy budeme u vás. Vydržte," ozval se neznámý hlas, který přerušil naše polibky.

Oba jsme se začali upravovat a jakmile se otevřely dveře výtahu, odstoupili jsme od sebe.

„Tak tam žádná panika určitě nebyla."

Asi nám náš plán nevyšel.