Středozemě v nebezpečí - část 1. - Dopisy

23. dopis - Elwing

Zdravím Emcee,

Za takovou drobnou pomoc nemusíš děkovat. Jsem ráda, že ti jídlo chutná, a že ti mohu alespoň trochu zpříjemnit dlouhou cestu. Kdybys cokoliv potřeboval, určitě mi napiš. Vlastně si nejsem jistá, že Medděd stále žije. Moc toho o něm nevím. Je ale pravda, že jsem jeho jméno viděla v těch starých spisech, díky kterým jsem začala věřit všem těm legendám mého otce.

Tvé dětství se zdá být plné soutěžení a soupeření. Obdivuji, že ses tak šikovně vypořádal s hledáním drahých kamenů. Jeskyně, kterými jsi prolézal, byly jistě nádherné. Svoji rodinu jsi u pana Gimliho již nevídal? Také jsem byla vždy nejmenší z rodiny. Popravdě ti trochu závidím to hledání kamenů, kování, vyrábění a práci. Nás nikdy k žádné náročnější práci nepustili. Jako přímí potomci krále jsme museli být velice opatrní. Očekávala se od nás společenskost, upravenost, moudrost a vzdělání. Zato jízda na koni, ta byla vždy úžasná. Jezdil jsi někdy na koni?

Otec mi jednou povídal o mrtvých stromech a šíření mrtvého pásu. Myslím, že to bylo ve Velkém Zelném Hvozdu. Ano, tak nějak se ten les jmenoval. Bohužel se ty stromy již neuzdravily, ačkoliv znovu začal mír.

S pochodem z lesa si raději zkus pospíšit. Vím, že to musí být velice náročné, zkus se ještě přemoci. Pokud ti to alespoň trochu ulehčí mysl, vůbec se na tebe nezlobím kvůli Dorienovi. Vím, že jsem hodně riskovala. Buď si skutečně jistý, že o tobě s nikým nemluvím, jsi naprosto v bezpečí.

Vlastně mám několik novinek. Před několika dny jsem skutečně povečeřela v domě Dorienova rodu. Byl velice milý a vstřícný. Vypověděl mi hodně z událostí v Minas Tirith, ale ne všechno. Řekl, že mi další otázky zodpoví postupně a jen v případě, že zůstanu u něj jako host. Nechtěl, abych se vracela do krčmy, ale v hradu to nyní prý není bezpečné a neměla bych tam chodit. Jeho varování mě přirozeně nezastaví, možná budu ovšem potřebovat více informací. Nyní tedy přespávám v pokojích Dorienovy usedlosti.

Včera jsme se také vrátili z cesty. Vzal mě s sebou na projížďku, poněvadž ví, jak miluji jízdu na koni. Poté ale poslal svůj doprovod zpět, takže jsme zůstali sami dva. Začala jsem mít trochu obavy, ale jela jsem s ním dál, více ostražitá. Řekl, že mi ukáže stezku, po které dlouhé věky nikdo nechodil. A skutečně. Dojeli jsme k nejvzdálenějším strážním budovám Minas Tirith, kde jsme sesedli z koní. Dál jsme šli už jenom pěšky. Louky se postupně měnily v les a cesta mizela pod spadanými listy. Země se začala prudce svažovat, ale stezka stále pokračovala po hřebenu jakéhosi kopce. Nyní již byla velice úzká. Jediný krok vedle by mě mohl stát život. Šli jsme pomalu, ale přece s lehkostí. Náhle jsem zaslechla hlasy. Tam dole, hluboko pod stezkou, jsem zahlédla několik zeleně a hnědě vybarvených střech. Dorien mi vysvětlil, že tenhle útes fungoval v dobách války jako úniková cesta právě z Minas Tirith a vlastně z celého Gondoru. Zároveň dole vzniklo pár domů, kde bydleli stavitelé lodí, mořeplavci a také strážci stezky. Ti chodívali právě po téhle úzké cestě. A v dobách nebezpečí pak pomáhali ženám a dětem z velkého města; když muži museli do bitvy, strážci dovedli slabé a bezbranné k řece, odkud je mořeplavci dopravili na moře. V tu chvíli jsem se na Doriena tázavě podívala. Řekl jen, ať jdu dál za ním. Po několika metrech se naše vyvýšená cesta pouštěla prudce strmě dolů. Opatrně jsme sestupovali. Takto jsme pokračovali dobrou půl hodinu, než se naše kroky vyrovnaly a my vystoupili ze stromů. Slunce mi oslnilo zrak a musela jsem chvilku zaostřovat. Krajina přede mnou byla nádherná! Uvědomila jsem si, že přede mnou protéká Anduina, Velká řeka. Od Doriena vím, že stromy jsou schválně vysazeny tak, aby tlumily její spád a vlny. Proto jsem o řece ještě na stezce netušila. Skutečně tam tedy je maličký přístav. Mořeplavci a stavitelé lodí zde zůstali dodnes. Strážci po válce odešli a vrátili se mezi Hraničáře, tajemný a neviděný lid. Chvíli jsme tam stáli a povídali si. Celé mi to připomnělo naše dětství. Tehdy jsem měla Doriena ve velké oblibě. Byl to krásný výlet. Stezka se nám může hodit. Téměř nikdo o ní neví. Její tajemství se předává z otce na syna. Proto o ní ví Dorien a nejspíš také můj ztracený bratr.

Nyní se s tebou rozloučím, Emcee. Čeká mě oslava mých 18. narozenin. Snažila jsem se to tajit, poněvadž nemám, co bych oslavovala. Dorien si ovšem vzpomněl a řekl, že pro mě uspořádá ‚královský večer'. Na mé zítřejší narozeniny pro mě prý má překvapení. Je vážně milý.

Měj se krásně a snadnou cestu.

Elwing