„Kooku notak, pojď zamnou. Prosím už nekřič."snažil jsem se ho nějak utišit. Pohled na ubrečeného a vysíleného Jungkooka mě vyděsil. Opravdu vyděsil. Vím co se tím křikem snaží dokázat. Chce si zničit hlasivky. Jenže on má kurva nádhernej hlas. Co to ten Jimin a ostatní proboha udělali? Můj malý Kookie trpí, a když trpí on tak trpím i já. Nikdy jsem si nepřál nemít společnou budoucnost s Jungkookem. Přirostl mi k srdci, a tím že ho vidím psychicky na dně mě ničí.
Kook přestal. Podíval se na mě. Pak se zamnou rozeběhl. Objal mne a nanovo se rozvzlykal. Objal jsem jo nazpátek. „Kookie promiň že jsem se tě nezastal dřív. Ale prosím nenič si svůj hlas. Kluci jsou debilové. Ty máš nádherný hlas. Prosím věř mi. Vždycky se mi líbil a ty to víš. Umíš krásně vyzpívat výšky i hloubky. Prosím nenič si ho."začal jsem plakat. Nedokážu si představit, že by Kook přestal zpívat a odešel by ze skupiny. „Dobře Tae. Děkuju že si nemyslíš že je můj hlas příšerný. Děkuju za tvou přítomnost. Děkuju za všechno."řekl chraplákem. Trochu jsem se vyděsil. Doufám že se to spraví.
Po těchto slovech jsme se vydali domů. Tam jsem mu uvařil čaj. Musí mít teď pár dní klidu a nesmí moc mluvit. Řeknu manažerovi, že ho bolí v krku a že nemůže mluvit. Doufám že se mu kluci omluví.
ČTEŠ
Splendid✔️
FanfictionVkook| jeden hledá druhého, ale vlastně ten dotyčný není ztracený. Nakonec se ztratí ten první
