Kurňa. „Ále jen se projít."zasmál jsem se nervózně. „Nikam nejdeš."řekl tvrdě Jin. To mi jako zakazuje? Dělá si srandu? „Ale půjdu."řekl jsem, otočil jsem se a odešel z domu. Ušel jsem sotva pár kroků, když se mi kolem zápěstí obmotaly dvě silné ruce. „Jine pusť mě!"zakřičel jsem na něj. Nic neřekl a vtáhl mě do domu. Začal jsem brečet. Bylo toho na mě moc. „Jine prosím pusť mě"hlesl jsem. „Kookie teď půjdeš do pokoje a vyspíš se. Zítra vyrazíme všichni spolu."řekl Jin. Propadal jsem breku čím dál tím víc. „Ale já ho musím zachránit. Musím ho najít. Co když už je dávno mrtvý? Jine prosím."Jin mě dotáhl do pokoje. Vyslékl ze mě bundu a mikinu. Třásl jsem se z neustálého breku. „Já ho musím najít. Já ho musím najít."říkal jsem furt dokola. „Jungkooku dost! Lehni si a spi!"zakřičel na mě Jin. „Nikoho nezajímá že ho miluješ. My o něho máme taky strach, ale máme chladnou hlavu. Pokud ho teda miluješ, měl bys dělat správná rozhodnutí a né se po tom vrhat po hlavě. Takže se laskavě uklidni, protože na tohle tvoje vystoupení není nikdo zvědavý!"pokračoval. Jeho slova zabolela. Já vím že se chovám jako malé dítě, ale musí mě pochopit. Tae mi jako jediný pomáhal. Chci mu taky pomoci. Místo toho abych Jinovy něco řekl a uklidnil se, jsem se rozbrečel ještě víc. Začlal jsem kašlat a dusit se. Nevěnoval jsem tomu pozornost a lehl si do postele. Když jsem se stále dusil, přestával jsem vnímat. Pak jsem ucítil něčí ruce jak mě berou a pak jen studenou vodu.
Mozna ste si vsimly noveho pribehu;))
ČTEŠ
Splendid✔️
FanfictionVkook| jeden hledá druhého, ale vlastně ten dotyčný není ztracený. Nakonec se ztratí ten první
