Byl jsem hodně nervózní. Bál jsem se. Celý jsem se třásl, ale před klukama jsem hrál, že to beru už v pohodě. Že jsem s tím smířený. Že je zachráníme. Avšak uvnitř mé duše jsem prožíval peklo. Byl jsem zklamán sám sebou, strach byl snad větší než nervozita a moje výčitky k tomu všemu moc nepomáhaly. Dusil jsem se. Doufal jsem, že se teď probudím a zjistím, že to byl jen sen.
Nacházel jsem se v obýváku spolu s dalšími čtyřma osobama. Ony osoby si povídali, občas se zasmáli. Já tu jen sedím na sedačce a upadám do depresí. Nenápadně jsem se štípnul, potřeboval jsem totiž důkaz, že to není sen. Není. Klukům jsem o té zprávě neřekl. Půjdu tam sám. Nechci je ohrozit. Půjdu hned ráno, aby si mě nikdo nevšiml.
Probudil jsem se kolem sedmé. Jak jsem předpokládal, všichni spali. Připravil jsem se a vzal si mobil.
Já: „Můžeme se sejít už teď? Neříkal si čas."
Cookbunn: „Jestli si pán přeje. Za půl hodiny v továrně. See you later."
Povzdechl jsem si. Pořád doufám že to je jen hloupý vtip. Nikdy jsem nebyl tak vystresovaný. Ani před koncertem. Mobil jsem odložil na stůl a vstal. Za pár minut už jsem byl na cestě k továrně.
ČTEŠ
Splendid✔️
FanfictionVkook| jeden hledá druhého, ale vlastně ten dotyčný není ztracený. Nakonec se ztratí ten první
