Enigma: Válka slunovratu

14 × Vláda ledu a sněhu

Padající vločky v nekonečném souladu skorého ranního sněžení se pomalu prodírali přes obrovskou obranu hustých korun stromů a stále ve větším počtu dopadali hnědému Alfovi na jeho kožich. Obloha byla celá tmavá, potřísněná černými a bílými obrovskými mraky a celý les byl tichý a ponořený do zimního spánku který konečně nastávající zima přinesla. Přišel mráz, časy kdy se vlci museli tulit k sobě více než jindy. Časy které nastaly se sebou nepřinesli jenom krásu bílého údolí ale i krutost zimní vlády matky přírody které ale byla společnost připravena odolat. Po celém okolí nebyl cítit žádný pach. Jindy výrazná vůně jehličí ležícího na zemi, králíka nebo jiné malé zvěře která se rozhodla užít si první sluneční paprsky byla pochována pod vrstvou té studené a ledové směsi. Bylo to jakoby sníh všechno umrtvil na věčný spánek. Akorát, že to tak i bylo.

Shay se snažil dýchat co nejméně, od jeho tlamy se ale každou chvíli vznášely obláčky pary které se následně ztráceli do několika sekund někde v temné obloze. I když zde nebyla žádná známka přítomnosti někoho jiného mladý vlk věděl že pach se přece po několika minutách určitě objeví. Cítil, že na cestě k řece se k němu přidá jeden z jeho druhů.

Nechal své myšlenky téct volným proudem a pokračoval dál ve své cestě k řece. Přešel ještě několik metrů dokud ho zvláštní pocit nedonutil prudce zastavit. Zvedl svůj ledový čumák a zavětřil. Lesem se nesl známý pach jednoho ze členů společnosti. Přesně jak mladý Alfa čekal. Nejistě otočil hlavu za sebe, napnul svaly a soustředil své smysly pouze na pach. Na skrytého člena společnosti dlouho čekat nemusel. Z blízkého křoví neznámý vyšel.

Bílá vlčice, jejíž tělo dokonale splývalo s místním okolím propalovala pohledem svých ledově modrých očí svého Alfu. Dva vlci napjatě stáli proti sobě, s mlčením. To se avšak dělo pouze do té chvíle, co se Skillet mírně nepousmála. Právě tohle byl jeden z prvních momentů co se Skillet doslovně usmívala. Nebo alespoň pro Shaye který na její tváři neviděl upřímný úsměv již několik cest Ohnivého vlka. Od smrti onoho bílého vlka jehož jméno se stalo posledními dny doslova prokletím pokud ho někdo zmínil se z ní stala chodící mrtvola. Bez duše a bez jakékoliv chuti žít. Dvě Delty, právě Sally a Papaja které jí v doupěti dělali společnost museli spát přes mrazivé noci venku. Pláč který se i přesto všechno v sobě bílá vlčice snažila dusit se nedal poslouchat, tudíž ani nebyl dobrým společníkem pro spánek. Teď se ale Skillet chovala naprosto jinak. Kvůli čemu ale takové náhlé procitnutí ze žalu?

,,Tak, co tě za mnou přivádí?" Položil otázku opatrně Shay.

,,Směřuješ k řece, že ano? Jaké výhodné, zrovna když něčím potřebuji ovlažit své hrdlo. Dovol mi tedy, abych tě po cestě doprovodila." Odpověděla Skillet až s nevídanou pokorou a klidem v jejím hrubém, ale i přesto příjemném, hlase.

Shay pouze krátce kývl na souhlas. Byl rád za jakoukoliv společnost. Ve sněhu se tak začali objevovat stopy né jednoho vlka ale dvou.

Mezi dvojicí bylo po celou dobu chůze úplné ticho které málokdy přerušilo praskáni větve a její následný střet se zemí jelikož obrovský nápor sněhu kterým byla pokryta již nebyla schopna udržet.

Shay šel s lehkým sklonem mohutné hlavy. I když to proti obrovskému množství sněhu valícího se na něj byla pouze malá ochrana, stačilo to. Krok měl klidný ale i napříč tomu udržoval tempo takové aby byl před Skillet. Malý ale i přesto důležitý projev dominance.

Zato Skillet už však taková klidná nebyla. Neustále se rozhlížela po okolí, nervózně si měřila každý jeden strom nebo i keř a nebo dokonce kvůli nepozornosti často zakopávala při přechodu přes nějakou spadlou větev. Shay to samozřejmě všechno koutkem oka pozoroval ale nějakou obrovskou vážnost tomu nepřipisoval. Skillet po dlouhé době vůbec stačila vylézt z temnoty doupěte. Bylo to jakoby byla čerstvě narozené vlče. Nevědící, jakou krásu ale i nebezpečí tenhle svět skrývá.