Enigma. Jeden z nejmladších, avšak nejsilnějších a nejoddanějších rodů Severu jehož společnost do dnešní doby vládne bez porážky svým územím. Avšak ani taková vláda nezná nikdy nekončící moc, srdcem samotného útoku se totiž můžete stát kdykoliv.
O...
,,Neřekla jsem že tě bude jednoduché najít, vlče." Promluvila samice přičemž nechala svůj zvučný ale důrazný hlas znít v tichu do sněhem obklopeného hvozdu.
Při tomto oslovení sebou vlk, sedící pouze několik králičích skoků od ní, trhl a nakrčil čumák. Nic však ale neřekl. Mohl by tak prozradit svůj pravý původ a autoritu, jakou nad ní podle práva měl. Již dávno se ale dokázal smířit s tímto oslovením. Obzvlášť když s vlčicí strávil po dobu dne většinu času.
,,Ale bylo. Na vaše území jsem vstoupil bez jediného maskování, připraven na smrt nebo na přijetí." Namítl a pohledem svých jantarových duhovek si ji zkoumavě prohlédl. Její plavá srst v zasněženém porostu zářila jako paprsky Ohnivého vlka a její velikost jí dodávala na autoritě nepochybné bývalé držitelky vysokého postavení.
Pouze se krátce a tlumeně zasmála, pomalu vstala a mocnou tlapou hnědému vlku udeřila do hrudě až téměř stratil rovnováhu. ,,Shayii, tobě pořád nedochází proč zde si, že ano?"
Její posměšný tón v něm vzbuzoval jednoznačnou touhu připomenout jí, kým ve skutečnosti je ale udržel se. Odvrátil od ní pohled a jemně pokýval hlavou na znak nesouhlasu. Byla pravda že na vlčici a její společnici viděl, že ho na jejich území nevpustili pouze jen tak. Něco tady nehrálo ale byl si jist, že o jeho pravém původě nevědí nic. Na druhou stranu z nich cítil spravedlnost a neustálou vřelost jako v ten den, kdy ho mezi sebe přijali. A to ho nutilo se nad tímto faktem nepozastavovat, nýbrž ho ignorovat, nabrat ze společné kořisti sílu a vydat se dál. Teď se ale cítil znepokojen. Jedna jeho strana se dychtivě snažila dostat ke pravdě ale ta druhá, lhostejná a ješitná která ho od doby jeho útěku ovládala, tu první silně potlačovala.
,,Nejsi neprůhledný jak si myslíš, mladý vlku." Rozmluvila se a s vážnou tváří se postavila před něj.
Narovnal se, sesbíraje při tom poslední špetky odvahy vybídnout ji k pokračování. Takovou ji neznal. Najednou si nebyl jist jeho bezpečím a tím, že před Betou svůj původ dostatečně utajil. Přišlo to jako blesk z jasného nebe. Již předtím s ním vedla podobné rozhovori ale jemu se vysvětlení nikdy nedostalo. Jakoby mu snad samotní Předci nepřáli pravdomluvnost jeho pokrevnice.
Váhala, v její tváři se střídali výrazy odhodlání ale zároveň zmatku. Ale promluvila, pomalu a důrazně, vybírajíc si důkladně svá slova: ,,Nemůžu ti toho říct mnoho, na to jsem již až příliš mému druhovi slíbila. Riskuji tím mnoho ačkoliv tě znám pouze pár dní a o spojenectví s krvezrádcem nestojím, je to má povinnost zajistit, aby se území Severu nepřeměnila na krvavou břečku. Nemůžu ti toho říct mnoho, Alfo ale nepřítel tvé společnosti žije a je mocnější než kdy jindy. S mou družkou zde nejsme proto aby jsme tě zdokonalili v boji, nýbrž aby jsme tě naučili čelit zradě a tomu, co přijde..."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Možná to byl sám osud nebo vůle Předků, co v ten osudný den předávala členům té samé společnosti poznatky o blížící se skaze, ale jedno bylo jisté: Bylo potřeba jednat.
