Enigma: Válka slunovratu

15 × To, co mělo být navždy skryto

,,Mladý vlku, co takhle alespoň projednou uposlechout můj rozkaz a pustit na zem tu malou a bezvýznamnou myš která nám i tak žádné maso nedopřeje?" Štěkla po krémovém vlku velká černá vlčice a spražila ho naštvaným pohledem.

Mladík zastavil, ocas rychle stáhl mezi nohy a omluvně zaskučel směrem k vlčici. Následně mu pomalu šedá vychrtlá myš vyklouzla z tlamy.

Vlčice pouze nesouhlasně pokývala hlavou nad hloupostí mláděte a pohla se opět vpřed snažíc se rychleji brodit hlubokým sněhem.

,,Opravdu promiň, Root." Hlesl za vlčicí, Root, vlček ještě předtím než se narovnal a pomalu se rozešel za velitelkou dnešního lovu.

,,Není potřeba se omlouvat, Sorrele. Je pouze potřeba se naučit že né každá ulovená korisť nasití tvůj prázdný žaludek. Přesně jako tahle myš. Naprosto zbytečná." Pronesla stopařka moudře.

Sorrel pouze sklopil pohled k zemi a na srozuměnou lehce přikývl.

Root nikdy neměl moc rád ale z hlediska lovu ji obdivoval. Byla rychlá, svižná a ve stopování zvěře opravdu dobrá. Možná i lepší než samotná Esther, tedy velitelka stopařů. Potřeboval se ale učit a zdokonalovat a to bez tvrdého tréninku a přísného učitele nešlo. Toho si byl plně vědom. I napříč tomu jí však rád neměl.

Kráčejíc za ohonem černé vlčice nezaujatě sledoval sněhové vločky vznášející se z oblohy které mrazivý vítr kvílející mezi stromy odnášel kdesi do neznáma.

Byl to již jeden úplněk od doby, co celé území smečky pokryl sníh. Odmítal se vydat na ústup a neustálé sněžení vlky pouze utvrzovalo v tom že se vzdát tak brzy nehodlá.
Bylo to jakoby ho trápení a pohled na zotročená a mrazem zbičovaná těla členů smečky naplňovalo slastí.

Ticho nesoucí se celým hlubokým lesem bez obvyklého doprovodu zpěvu ptáků nebo zvuků lesní zvěře doslova vybízelo ke snížení ostražitosti mladého učedníka.
Hlavu měl skloněnou, krok pomalý, dech vyrovnaný. Nic se nemohlo stát.

Tedy alespoň to jsi Sorrel myslel dokud to uklidňující a neobvyklé ticho nepřeťal bolestný a uširvoucí výkřik jeho pokrevnice.

Sorrel, svižně otáčejíc své drobné tělo směrem k Root, na nic dvakrát nečekal. Ačkoliv to nebylo rozumné a jindy by od staršího vlka byl za tento počin karhán bezhlavě se rozeběhl směrem k černosrsté vlčici.

Ta se již, za hluboké bolesti vycházející kdesi z jejího břicha, bezmocně svezla k zemi a vystrašeným pohledem sledovala Sorrela který vzdálenost mezi ní a jím každou sekundou rapidně snižoval.
,,Root, pro Předky, co se ti stalo!" Štěkl na stopařku když už byl skoro u ní.

Odpověď avšak nepřišla. Neměla na to sílu. Ta bolest byla až příliš obrovská. Tlačila na ní, otupila jí mysl a ona nebyla schopna ničeho.

Sorrel se ale, ačkoliv to pro něj nebylo v momentální situaci lehké, rozhodl zachovat chladnou hlavu po tom co odpověď od vlčice nepřicházela ani po několikátém opakování jeho otázky.
Nikdo poblíž nebyl, dokonce ani cizí pach. Po těle neměla šrámy, stopy po drábech nebo zubech. Byla vidět pouze žebra a některé kosti od toho, jak až nechutně vyzáblá byla.
Bylo tedy očividné že o cizího pachatele nešlo. Ale jak?

Sorrel ale nebyl schopen zvážit jiné možnosti jelikož hlasité a poněkud nezdravě rychlé dýchání, které se posledních několika sekund neslo okolím, ustalo. Poplašeně stočil plavou hlavu směrem k Root. Naštěstí. Žila.

Hrudník se jí opět začal zvedat pomaleji a dalo by se říci, že se i tempo dýchání vrátilo do normálního stádia.

Sorrel strnul na místě. Jeho tvář lemoval udivený a nechápavý výraz pouze z jednoho důvodu: