Enigma: Válka slunovratu

18 × Lovec, který váhá

Přes tlumený dusot mocných kopyt nebylo slyšet téměř nic. Zpěv vtáků, kvílení vichru, zastrašující vytí jejich druhů - všechno ztichlo. Až vtehdy, když s ní plavý vlk prudce škubnul na stranu se probudila z toho smrtícího transu.

Tiše zaklela na samotné Předky ale než se znovu nadála a stihla jejímu zachránci poděkovat, bylo to tu zase.
Tentokrát ale věděla, co musí dělat. Rozeběhla se. Tak, jak jí jen její hladem ochabnuté svalstvo v bězích dovolilo. I napříč tomu již za pár úderů srdce byla před svým sokem kterého tělo tvořilo silné svalstvo, hnědá kůže a vždy ostré a nebezpečné paroží.

Až teď jsi uvědomila, co tady vlastně dělá. Napla své tělo připravena k útoku a v poslední sekundě před střetem s kořistí vyštěkla na útlého hnědého vlka aby mu tím dala jasně najevo že statný jelen nesmí jeho druhům zmizet zpod čelistí jen tak lehce.

Vnímala, jak se vedle ní s odholaným postojem pravého lovce postavili další dva vlci a věděla, že se může začít.
Jelen bylo silné a nebezpečné zvíře. S jeho kopyty, parohy a mohutností se nebylo potřeba zahrávat ale jejich kořist byla v tomhle případě jiná. Samec vypadal statně ale celá lovecká výprava cítila, že jeho vnitřní zdravý mu nedovolí bránit se dlouho. Bolavá a zraněná žebra, která z něj byla pro čtyřnohé lovce cítit na několik vlčích délek, jim dodávala jistotu k neprohranému lovu.

Právě to zapříčinilo že se jelen po několika minutách marně snažil dostat ze sevření sedmi vlčích těl která ho nutila kácet se pomalu k zemi a marně volat na své družky které ho bezhlavě nechali za sebou s vizí bezpečí pro sebe a svá téměř dospělá mláďata.

Root, po boku zrzavého Delty a bílé vlčice, vytrvale držela slabého jelena za kůži u krku a tesáky se pořád víc a víc bořila do jeho teplého a neodolatelného masa.

Netrvalo dlouho a jelen se skácel k zemi úplně pod smrtícím úderem silného Delty. Root mu věnovala pochvalný a podřízený pohled a pro jistotu ještě několika úderů srdce držela jeleního samce u svých zubů, pokud by se ještě probral.

Když ale uslyšela hrdé vytí oznamující konec lovu, v stisku polevila. Pomalu zvedla svou jako uhel černou hlavu a rychlím pohledem se snažila zachytit všechny známé tváře jejich druhů aby si byla jistá že nikdo neskonal tak, jak mohla při splašeném stádu srn skonat ona.

Vyslala tiché poděkování Předkům když zmerčila všechny členy lovu. Většina měla ve tvářy šťastný výraz a jejich duhovky doslova hořeli touhou se do čerstvého masa zakousnout. Ona na tom nebyla jinak ale věděla, že musí čekat na povolení.

,,Bohatý lov, drazí Stopaři. Maso tohoto jelena možná není nejzdravější jako vody horských bystřin ale nasytí nás.
Můžete jíst." Promluvila formálně a s úctou ke svým svěřencům bílá vlčice která vedla lov a stála po boku Root.

Když se ale v jezení chtěla přidat ke svým druhům ucítila na sobě něčí pohled. Stočila hlavu za sebe a střetla se s přísným pohledem hnědých očí velkého vlka - Delty.

Přikrčila se, s ocasem mírně vsunutým mezi zadními běhy k němu přišla. Věděla, že se tak brzo ke kořisti nedostane.

,,Root, mrzí mě že tě obíram o právo najíst se ale potřebuji si s tebou promluvit." Promluvil tiše ale s vážným výrazem a ona pochopila. Lehce sebou trhla a přešla do pomalého poklusu který byl typickým pro Ochránce nebo Stopaře kteří věděli že kořist budou pronásledovat déle, než je běžné.

Ajlo, plně odhodlán držet s ní krok ji následoval.
,,Gwendolyn mi řekla že si při lovu téměř opět selhala." Promluvil tlumeně a podle jeho pochmurného výrazu bylo značně vidět jak hledá správná slova na vyřčení.
,,Je to již po třetí od začátku výpravy.
Vím že máš starost o Shaye a neseš s sebou vinu za rozdělení společnosti ale musíš zůstat silná a vzchopit se. Společně se mnou a Esther jsi nejskušenější ale já ti nemohu dovolit stát na první útočné pozici když své pocity nedokážeš kontrolovat a od jisté smrti tě musí chránit Gwendolyn která má s nadháněním kořisti úplně jiné starosti."