Za Železnou Branou [FF DL]

Prolog

,,Ano?" Vyzvala jsem osobu, jež byla klepajíc na mé dveře pokoje. Zrovna jsem si balila všechno oblečení a věci do nové školy. Do noční školy.
Která je až v Tokyu. Dělala jsem zkoušky "na dálku" nebo tak nějak. No... Každopádně mi včera přišel dopis, že jsem byla přijata. Jsem tak nadšená! Většinou mám náladu pod psa a jesm hodně samotářská. Ale od včerejška mi na rtech hraje úsměv. I ve spánku jsem se snad musela usmívat, z toho, že mě přijali.

Jen mě mrzela zpráva, že tam nejsou koleje a budu si muset najít bydlení. Další fakt je to, že tu musím nechat mámu samotnou. Nemám sourozence ani oba rodiče.
Màm jen mámu, kterou z celého srdce mám ráda a nikdy bych ji nevimněnila za nic jiného. Další fakt, nemám tátu, ani jsem ho nepoznala. Prý když se dozvěděl, že máma mě čeká, tak utekl, a nedal o sobě nic vědět.

Parchant. Nechat ženu s dítětem, které ani nepřišlo na svět, samotnou? Tomuhle já říkam zbabělství.
Mě je s mamkou dobře. Když jsem se dozvěděla, že od mámy otec utekl, tak jsem začala nenávidet muže.

,,Naomi? Máš tu odvoz." vstoupila do pokoje maminka. Otočila jsem se k ní s povytaženým obočím.

,,Jaký odvoz? Pro mě má přijet taxík až zítra." zdělila jsem. Koukala na mě svými modrými kukadly.

,,Před domem stojí docela luxusní auto. A řidič povídal, že je tu pro tebe." pohled jí zesmutněl. Byla ráda že si plním sen. Ale zas jí mrzelo, že mě nebude mít po boku, jako vždy.
Zastrčila si za ucho neposedný pramínek hnědých vlasů.

,,Ale v tom dopise nic takového přece neby-"

,,Řidičovy jsem to zdělila. Omluvil se za to, že nám nepřišel." popšla ke mne a pohladila mne po vlasech. ,,Chceš s věcma pomoct?" při těch slovech se jí zaleskly oči.

,,Není třeba. Už mám vše zbalené. Jen se přesleču." objala jsem ji. Objetí mi opětovala.
,,Tak dobře. Jdu mu vyřídit, že má ještě počkat." zašeptala mi do vpasů a pustila mě.
Chtě nechtě jsem přikývla.

Ocitla jsem se v pokoji sama. Už v tomhle domě, v tomhle pokoji, na tomhle místě kde právě stojím, budu jen na pár chvilek, a pak až za deset měsíců na prázdniny.

Přeslékla jsem se do černých kalhot, bílého tílka a černé kožené bundy. Moje oblíbená.
Své černé vlasy s bílími konečky nechala rozpuštěné, jen jsem si je prohrábla a zavřela kufr.

Už jsem si myslela že zavolám mamku, aby mi s tím pomohla, ale jaksi zázračně se mi podařilo to zavřít.

Přes rameno jsem si hodila batoh do auta, ve kterém jsem už měla zbytek věcí v podobě: mobil, nabíječka + power banka, sluchátka, sportovní faška na pití (prázdná), peněženka a dopis ze včerejška.

Vzala jsem kufr, a seběhla schody dolů. Obula jsem si boty a na hlavu dala kšiltovku, kterou jsem si otočila dozadu.

Máma mi pomohla s kufrem před barák.
Opravdu tam stálo luxusní černé auto a u něj řidič. Slušně pozdravil, a hned na to si převzal moje zavazadlo.

,,Budeš mi chybět, holčičko." zavzlykala mamka a pevně mě objala. Já též.
Nechtěla jsem tu mamku nechhat samotnou. Ale zase jsem usilovala o to místo na té škole. Držela jsem se, abych se taky nerozplakala. ,,Slib mi, že mi každý den aspoň napíšeš." odtáhla se a chytla mi mé ruce do dlaní.

,,Slubuju." políbila jsem ji na tvář, a sic trochu neochotně vlezla do auta. Sedačky tvořili písmeno U a byly potáhlé krvavě červaným potshem.

Uvelebila jsem se u okna a naposledy pohlédla na mamku. Pousmála jsem se, a hned na to mi ukápla slza.
Auto se rozjelo a máma i s naším domem byly brzy v nedohledu.

Zabořila jsem se do sedačky a chtěla si vyzáhnout sluchátka.

,,Slečno Naomi." oslovil mě řidič. Zvedla jsem hlavu. I když byl ke mě zády, poznala jsem, že má mrtvolný výraz a oči upřené na cestu. ,,Ještě jednou, tentokrát vám, se omluvám, že nedošel dopis o bydlení a odvozu." z jeho hlasu mě mrazilo na zádech.

,,B-bydlení?" zakoktala jsem, a naklonila hlavu na stranu jako pes.

,,Ano, bydlení." zopakoval.

,,A kde?" otátala jsem se zvědabě. Jestli budu někde s někým bydlet, takať tam jsou aspoň kapku normální lidé! Nehodlám bydlet s nějakými blbečky či kràvami... To fakt ne!

,,Do sídla Sakamaki. Zbytek se dozvíte na místě." otznámil, a bez dalšídi jediného slova zatočil doleva.

Nejistě jsem si pustila písničky do sluchátek. Tak sídlo Sakamaki, jo?  Proč mi to sakra nic neříká...?

Přemýšlela jsem nad tím. I nad mamkou a mou jedinou kamarádkou Lis. Jak se mají? Co asi dělají?

Ani jsem sinevšimla, že se mi začaly zavírat oči, a později jsem usnula.

*
Probudil mě hlas řidiče. ,,Už budeme na místě slečno." oznámil mi.

Lépe jsem se posadila a začala si mžourat oči. Všimla jsem si, že jsem si ve spánku vytrhla sluchátka z uší. Celá já.
Když jsem pohlédla z okènka, zjistlila jsem, že jedeme lesem. Dostala jsem trošku strach.

Schovala jsem si sluchátka do batohu a podívala se na displej mobilu. Bylo půl sedmé večer a venku už pomaličku zapadalo slunce.

Právě jedeme kolem dost velkého jezera. Kousek od něj jsem zahlédla velkolepou stavbu. Nejspíš to sídlo. Se zápafem slunce a lesem , tohle vše bylo nádherné. Obdivovala jsem krásu přírody, až do doby, než jsme zastavili.

Vylezla jsem z auta a prozáhla se, načež jsrm se oklepala zimou. Začínalo září a už se začalo ochlazovat. Fujky!

Chtěla jsem si vzít svůj kufr. Jenomže mě předběhl řidič a podal mi ho. Poděkovala jsem. Jen přikývl, ase slovy že musí zaparkovat, odjel.
S kufrem v ruce a batohem přehozené přes rameno, pohled stočila na velké sídlo.

Nádech. Výdech. Hlavu vztyčenou. Připoměla js si povzbudivá slova matky, když mě čeksly třeba zkoušky nebo něco, co musím zvládnout sama.

Nějak se mi podařilo otevřít bránu. Když jsem jí však procházela, měla jsem pocit že mě někdo sleduje, a konečky prstů na nohou i rukou nezvykle brrněly.

Brána se za mnou s ukrutným zaskřípaním zavřela. Hodila jsem na ni podezíravý pohled. Pak jsem se zamračila. Ocitla jsem se na poemku jakých si Sakamaki. Za železnou beranou.

Nadskočila jsem, když mi na nos dopadla, doslova ledová kapka deště. Poté se osval set sakramensky hlasitý hrom.
Rozběhla jsem se. Proběhla jsem i s kufrem kolem bílé fontány a krásných keří plných růží, rovnou k hlavným dveřím.
Kufr jsem si postavila k nohám. Přemýšlela jsem, jestli mám zaklepat, a nebo zdrhat na nejbližší autobusovou zastávku a zjistit di kdy mi jede do našeho městečka.

Pak jsem si uvědomila, že bych se zachovala jak otec. Takže jsem třikrát pomocí toho udělátka na dveřích zaklepala.

Nic. Žádná odezva. Chtěla jsem zaklepat znovu, jen o "trošku" víc agresivněji. Ale jako by mi někdo čwtl mé myšlenky, a dvěře se otevřeli.
Vsoupila jsem i se svým zavazadlem dovnitř.