Za Železnou Branou [FF DL]

14.

Vypravěč:

May s hrůzou v tváři pozorovala, jak je její kamarádka pobledlá a nevypadá v nejlepším stavu. Přistoupila blíže k posteli a zadívala se na bílou tvář černovlasé dívky ležící na posteli. Posadila se k ní a nešťastně ji pozorovala dál. 

Hlavou se jí míhaly nejrůznější myšlenky, jejichž převážně tvořily negativní.

,,Podívám se na ni." rozhodl chlapec v brýlích a nezapomněl si před větou co vyšla z jeho úst, odkašlat. Brunetka se bleskově otočila na tyčící se osobu mezi futry. Jelikož si právě příchozího Rejiho nevšimla, nadskočilo jí srdce překvapením. Postavila se a smutně se zadívala na Rejiho.

,,Běž si obléct uniformu. Za chvíli se jede do školy." Rozhodl bez jakékoli emoce ve tváři. May ho obešla a měla namířeno k sobě do pokoje. Se sklopenou hlavou už brala za kliku dveří. Nechtělo se jí do školy. Nechtělo se jí tam bez Naomi. Nechtělo se jí tam, protože věděla, že kamarádce něco je.

,,Počkej." zavolal tmavovlasý mladík a tím dívku zarazil ve dveřích.

,,Ano?" otočila se a se skleněnýma očima ho pozorovala. 

,,Kolik jí je vlastně let?" zeptal se. May se trochu zarazila. Proč by se jí ptal zrovna na věk? 

,,Š-šestnáct by ji mělo být v listopadu..." přiznala informaci kterou ji zdělila ona osoba. Nejistě odešla, když Reji přikývl. Odebrala se do pokoje a začala ze sebe sundávat věci na spaní, které nahradila školní uniformou. I při česání vlasů ji doprovázel nejistý pocit smíšený s pocitem strachu. 

*

May:

Se špatným pocitem v břiše jsem sedla do limuzíny s ostatními. Čekalo se na Rejiho a na Subara. Ach jo... Nechce se mi do školy. 
Zabořila jsem se víc do sedačky vedle Shua a z batohu vytáhla knížku. Potřebuji se odreagovat a nemyslet na všechno špatné. Ale nešlo to... Písmena, slova, věty v knize se mi mísily a hlava mi nedovolila se soustředit na nic jiného než na Naomi. Prudce jsem zaklapla knihu, až vedle mě Shu jemně škubl. Proč mi připadá tak roztomilí jen v této poloze? 

Schovala jsem knížku do batohu a začala si nervózně mnout prsty. Strašně jsem se potila a v krku jsem  měla z toho napětí sucho. 

,,Co je s Naomi?" vyhrkla jsem na Rejiho, až Laito nadskočil. 

,,Naší Bitch-chan něco je?" povytáhl obočí zrzek.

,,Drž hubu, klobočníku." prskla jsem a pohled přemístila na Rejiho. Ten jako by my četl myšlenky a automaticky odpověděl:

,,Netuším co s ní je. Ale na krku má docela ošklivou pohmožděninu... není to NÁHODOU dílo jednoho z vás?" ledovým pohledem spražil trojčata.

,,Tak to prr! Na mě nekoukej! Ta potvora by mě skopla znova ze schodů!" křikl Ayato. Má pravdu. Naomi už ho skopla ze schodů už třikrát.

Reji znepokojivě zamručel.

,,Jinak doma zůstává Subaru. Až přijedeme, prohlédnu ji líp..." jako by se nic nedělo, si otevřel knížku.

,,Děláš si prdel?!" vyjela jsem na něj. Proč tedy doma nezůstaneme už všichni?! Nebo já a třeba se Shuem?! Navíc, nechávat zrovna NAOMI se SUBAREM  v jednom domě?! Nepřipadá v úvahu!
Zvedla jsem se, abych mohla vyběhnout z auta ven. Ale auto se hnulo a já spadla dozadu na blonďáka. Sakra!

,,Sednout! Už jsem rozhodl." zvýšil hlas Reji. Sesedla jsem ze Shua. Nebylo mi to nepříjemné, ale nedá se říct ani příjemné, jelikož měl dlaně v klíně a já mu se zasedla. No, kdybych ho neznala tak mu fláknu, ale on s tou rukou začal naschvál hýbat.... V tomto je to prvotřídní blbec!
Sedla jsem si tedy zpět na své místo a dívala se nepřítomně z okna.

Doufám, že dneska škola uteče set sakremensky rychle...

Subaru:

,,No tady jsi!" ten blbec v brejlích mi zastoupil cestu, když jsem chtěl dojít k autu.

,,Co chceš?" Prskl jsem. Nemám náladu, a ani trpělivost se s ním tady párat. Doufám, že chce něco aspoň důležitého, jinak ať si mě nepřeje!

,,Zůstaneš dnes doma a dohlédneš na Naomi." řekl. Přikývl jsem a rozešel se k domu. ,,A ne aby tě napadla nějaká blbost!" křikl za mnou. Jsem rád že dnes do školy nemusím. Stejně bych si zase zalezl do knihovny, kam nikdo nechodí a nebo na střechu. Jediná věc mě sere, že musím dohlédnout na tu ženštinu. 

Nejdřív jsem jí zachránil krk včera večer, a teď v koupelce  ležela v krvi na zemi jak zabitá. Nevím co je zač, ale když je v mé přítomnosti, tak mám ze všeho zvláštní pocit. Sakra! 

Vešel jsem do domu a rovnou doběhl upíří rychlostí do jejího pokoje. Když jsem viděl její tvář a zhmožděný krk, možná jsem někde uvnitř sebe ucítil lítost. Cože? Nikdy! Do hajzlu! Tak tohle už zpět vzít nemůžu. 
Obrátil jsem židli u psacího stolu čelem k posteli a sedl si na ni. Zadíval jsem se na ni a ani jednou nemrkl. Míchaly se ve mne pocity. Naklonil jsem hlavu na stranu a pořád ji pozoroval. Přišla mi.... zvláštní?

Sledoval jsem ji asi půl hodiny a pak přešel k oknu. Sedl jsem si na parapet a díval se z okna. Chtěl jsem mít prázdnou hlavu bez myšlenek a podobných sraček. Ale do hlavy se mi neustále draly myšlenky na ni. Málem bych si začal rvát vlasy, abych na myslel na něco jiného, ale nejde to když je v jedné místnosti a domě celkově se mnou... 
Cítím její pach a vůni krve na kilometry daleko. Zlostně jsem zavrčel a podíval se na ni. Vypadala tak nevinně a klidně. I když opak je pravdou. 

Začal jsem zhluboka dýchat, abych se ovládl a odolal pokušení se zakousnout do její bledé kůže. Její chuť krve mě dohání k šílenství. Krev od May by mi nechutnala, protože mi ani nevoní. Ale Naomi... to je jiná. Prudce jsem se postavil a rozhodoval se, jestli mám využít situace, kdy ona o okolním světě nic netuší. Mám se napít její krve, či ne? 

Žízeň mě ovládla a najednou jsem se ocitl nad ní. Bez mrknutí jsem si prohlížel její tvář. Levou rukou jsem našel její zápěstí. Její kůže byla tak studená a bílá jako čerstvě padlý sníh. Přivoněl jsem si k její mu zápěstí, a vytasil své tesáky. Když jsem se chystal zakousnout, pohled mi padl na její krk. V tu ránu mě přešla chuť a její zápěstí pustil. Ale zůstal jsem na čtyřech nad ní pořád. Bez jakéhokoliv pohybu jsem pozoroval její tvář. Ty její světle narůžovělé rty, ty zavřené oči, vlasy rozhozené po polštáři do všech stran. Až teď jsem si uvědomil, jak je docela hezká... Kurva Subaru! Na co to do hajzlu myslíš!? okřikl jsem se v hlavě, a vzpamatoval se z jakéhosi transu. Bleskově jsem vystřelil z jejího pokoj a zamířil do zahrad. Prohrábl jsem si své bílé vlasy a v hlavě si opakoval svá dvě obvyklá slovy... Do prdele, do prdele, DO PRDELE!

Celou dobu jsem procházel po zahradách a snažil se nevnímat tu vůni, která se rozléhá celým domem. Na konec jsem se zadíval na měsíc. ,,Proč mám do prdele, tak zkaženej život?" pal jsem se. 

Asi hodinu, dvě, se nic nedělo, ale pak jsem ucítil letmý pohyb její krve. Sice lehounký, ale pohyb tam byl. Rozběhl jsem se do jejího pokoje a přimračil se. Začala se vrtět, a vypadá to, že se za chvilku probudí.